Dnes má třináctileté výročí moje první pořádná deprese. Bylo mi devatenáct, zrovna jsem se přestěhovala do cizího města kvůli vysoké a rozešla se se mnou moje první láska. Ten rozchod byl dost opodstatněný, ale najednou jsem místo neobratného držení se nad hladinou topila hluboko v temnotě a byla jsem přesvědčená, že už to nikdy nebude dobrý. S tím, jak moc sebedestruktivní sklony jsem měla po celý prvák se divím, že jsem ho přežila. Tehdy jsem měla poprvé pocit, že jsem se rozsypala na tisíc kousíčků a absolutně nemám šanci se znovu poskládat zpátky. Že vlastně netuším kdo jsem a kam směřuju. A že už nikdy nebudu nikoho tak milovat ani se cítit milovaná. Bolelo to překvapivě dlouho, trvalo (prakticky přesně na den) sedm let, než ta rána přestala hnisat a zajizvila se. Ale i tak o sobě občas dá vědět a svrbí jak pověstná jizva z války. Tehdy jsem byla vděčná, že šlo o vztah na dálku a absolutně jsme neměli šanci na sebe v běžném životě narazit, teda kromě koncert...