#131

 Dnes má třináctileté výročí moje první pořádná deprese.

Bylo mi devatenáct, zrovna jsem se přestěhovala do cizího města kvůli vysoké a rozešla se se mnou moje první láska. Ten rozchod byl dost opodstatněný, ale najednou jsem místo neobratného držení se nad hladinou topila hluboko v temnotě a byla jsem přesvědčená, že už to nikdy nebude dobrý. S tím, jak moc sebedestruktivní sklony jsem měla po celý prvák se divím, že jsem ho přežila. 

Tehdy jsem měla poprvé pocit, že jsem se rozsypala na tisíc kousíčků a absolutně nemám šanci se znovu poskládat zpátky. Že vlastně netuším kdo jsem a kam směřuju. A že už nikdy nebudu nikoho tak milovat ani se cítit milovaná. 

Bolelo to překvapivě dlouho, trvalo (prakticky přesně na den) sedm let, než ta rána přestala hnisat a zajizvila se. Ale i tak o sobě občas dá vědět a svrbí jak pověstná jizva z války. 

Tehdy jsem byla vděčná, že šlo o vztah na dálku a absolutně jsme neměli šanci na sebe v běžném životě narazit, teda kromě koncertů. Narazila jsem na něj za tu dobu třikrát. Jednou jsem se prostě otočila po konci koncertu a on stál pár metrů ode mě, podruhé jsem si to k němu bez jakéhokoliv záměru nakráčela přes prázdný klub (a ta náhoda mě dodneška baví - kamarád mě požádal, ať vyberu nějaká místa, tak jsem s pokrčením ramen vyrazila vpřed a když mi došlo, že jsem zastavila vedle něj, tak jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet) a naposledy to bylo v davu po koncertu Iron Maiden. Před koncertem jsme se s kamarádem ze srandy vsadili, kdo tam první potká svého ex, protože jaká je šance v tolika tisícovém davu někoho jen tak potkat? To vítězné pivo mělo dlouho trochu trpkou pachuť. 

Zpětně se tomu směju, ale tenkrát mě to pokaždé poslalo zpátky do temnoty a já se z ní mohla hrabat zase od začátku. Podobně fungovaly písničky, které jsem s ním měla spojené - Soldier of Fortune jsem nemohla slyšet několik let, aniž bych u ní nebrečela. Poslední taková byla The Unforgiven II, ale tehdy snad odplavila poslední hnis a konečně jsem po nějaké době mohla říct, že je to za mnou. 

Ani nevím, jestli bych si na to vzpomněla, kdyby mi v průběhu týdne podvědomí nepřipravilo sen, kde jsme potkali a náš rozhovor probíhal v oboustranném předstírání, že se vlastně neznáme. Kdo ví, jestli jsme se vůbec znali tenkrát, ale to nebránilo intenzitě citů, co jsem k němu cítila. Skoro po celou dobu toho vztahu jsme si jen ubližovali navzájem, on mě nakonec dle svých slov začal nenávidět, ale já to prostě nechtěla vzdát. Dnes bych takový vztah zařízla mnohem dřív, ale holt jsem tu zkušenost asi měla získat. 

Protože kdybych se tenkrát nerozhodovala pod vlivem oparu lásky, nejspíš bych vůbec nepotkala toho Moraváka s tak hlubokým pohledem, že se v něm topím doteď. A nebo jo? Kdo ví. Ale o tom zase třeba jindy.

13.9.2025

()