Najít sebe

 Opouštět staré já a s ním vše, co mi už neslouží.  Je až překvapující, jak moc snadné přesně tohle může být.  Tak dlouho jsem si myslela, že jsem šťastná a spokojená, tak jak žiju a s tím co mám a teď jen okolo sebe vidím spoustu věcí, které mě jen dusí a v životě je nepotřebuji.  Začalo to tříděním knihovny, kdy už z bytu šlo více jak 100 knih a další ještě půjdou. Také jsem dala pryč nějaké oblečení a další bude následovat.  Musím protřídit pracovní stůl, vyházet prošlý makeup, který jsem stejně nikdy nepoužívala a spoustu, spoustu dalšího. Kam a k čemu to povede ještě nevím, ale cítím, že tuhle změnu potřebuju opravdu moc.  Že se uzavírám někam a do něčeho, co už dávno nejsem já a co já ani být nechci.  Možná jsem je tohle moje fáze kukly a vyjdu z ní jako znovuzrozená. A možná jsou to taky jen plané naděje stárnoucí, ale stejně neskutečně naivní holky.  Ukáže čas.  ()

Na Instagramu jsem narazila na myšlenku, že leden byl vlastně takový trial měsíc a rok 2024 začíná teprve únorem. A upřímně, ta myšlenka se mi fakt líbí, jelikož leden stál dost za starou bačkoru.  Takže doufám, že únor bude lepší.  A nejenom únor, doufám, že celý rok 2024 bude lepší, že po těch držkopádech zase přijde něco trochu pozitivnějšího. Že to nejhorší už mám za sebou a teď tu temnotu zase prozáří slunce. Že dospělost není jen jeden fuck up  za druhým, ale taky chvíle na které stojí za to vzpomínat.  Buď dobrý, 2024, jo??? JO?!?!?! ()

 Moje drahé, o rok mladší já. Já vím, že jsi teď tak nějak smutná a naštvaná, ale neboj, ono se ti brzy uleví. Ačkoliv zdaleka nebudeš mít tušení proč, fakt hodně se ti uleví. I když tě to pořád bude trochu mrzet, pochopíš, že tohle nikdy ani budoucnost nemělo. Že si se jen honila za duchy minulosti, kteří už ale dávno nedefinují kým jsi teď. A najedeš si tak na vlnu jsem single, ale v pohodě.  Nějakou dobu ti to bude i fungovat. Konečně si koupíš knihovnu na hororovky, po které tak dlouho toužíš a zjistíš, že jedním vrzem můžeš kupovat další, protože ji hned zaplníš. Jenže aktuální budget si vyčerpala a well , doteď si se k nedostala k tomu si ji koupit. Ale nevadí. Nějakou dobu se ti bude dařit relativně pravidelně natáčet Reels na svůj knižní Instagram a bude tě to fakt bavit. A pár z nich budou mít na poměry tvého účtu i celkem úspěch, to ti bude dělat fakt radost.  Taky se ti konečně splní sen a podaří se ti KONEČNĚ získat práci jako copywriter. Půjde to pomaličku, po jednom článk

 Večer plnej nekonečnýho smutku.  Smutku, kterej tíží jako balvan a stahuje vás hlouběji do bahna, ze kterýho se vší silou snažíte vyhrabat. A vy jste už tak vyčerpaní, že se prostě necháte táhnout níž a doufáte, že ráno to bude lepší.  Že se z toho prostě vyspíte, stejně jako v jiných případech.  Že když si ten fakin  smutek prožijete, tak to vás zase nechá na nějaký čas být.  Jenže tohle je přesně ten z večerů, kdy byste vedle sebe nejraději někoho měli. Parťáka, kterému můžete plně důvěřovat a o kterého se aspoň na zlomek času můžete opřít. Někoho, kdo nesoudí, nevysmívá se vašim snům a naopak vás podpoří. Někoho, kdo vám tu nesnesitelnou tíhu žití pomůže nést, nebo vás aspoň nechá kolapsovat do svého náručí a bude vás držet. Aspoň na chvíli.  Jenže nikdo takový není.  A tak ten pocit padající reality musíte ustát sami. Ostatně jako nakonec vždycky.  ()

Chaos. V hlavě i v životě.  Příspěvek, kterej máte prakticky oh hlavy až k patě vymyšlenej, dokud si k tomu počítači nesednete, abyste ho sepsali. V tu ránu se všechna slova vytratí kdo ví kam.  Poslední týdny nejsou snadné. Sice jsem tam, kde jsem chtěla být už dlouho, ale najít vůli se ráno zvednout z postele není jednoduchý ani trochu. Všechny zdánlivě jednoduché a banální věci jsu tak zkurveně těžký, že si občas říkám, jaký to má smysl?  Jaký má smysl snažit se jít za svými sny a každý den bojovat sama se sebou, když se můžu nechat unášet s davem a stejně jako oni nějak přežívat? Jaký má smysl věnovat ta kvanta energie do aktivit, které se možná ani nevyplatí?  Jasně, že to má smysl a vše, co dělám, dělám protože chci a ne proto, že by mě někdo nutil.  Ale hledat půl dne k energii třeba na to, abych jen umyla nádobí nebo abych uklidila čisté prádlo mě nebaví. Stejně jako ty dny, kdy se odhodlávám kamkoliv zavolat a musím nejdřív projít fakt důslednou přípravou na to, že to přeci zv

Jeden by řekl že s dlouhým mlčením není problém o kterém psát. A ono hovno.  Jen toho má člověk toli, že je ve finále jen extrémně unavený a prostě nemá sílu. Jako já posledních pár měsíců A dnes si obzvlášť přijdu jako velmi užitečný člen společnosti, jen co je pravda.  Ach jo. Čas jít spát a zítra to zkusit znovu.

 Proč dny nemohou mít 48 hodin? A proč nemám dost energie na to zvládnout aspoň těch 24? Otázky, jen samé otázky... ()