Najít sebe

 Když jsem spouštěla tenhle malý projekt, myslela jsem si, že jsem připravená na všechno. A že si navzdory situaci dokážu najít každý den čas na napsání článku nebo myšlenkového výblitku. Well, welcome to the reality, girl. Očividně toho nejsem schopná. Od pondělí mám na jazyku téma, které nemám čas nebo energii zpracovat, ale přitom se sem hodí jak prdel na hrnec.  A popravdě, pokud tohle téma stihnu zpracovat do konce týdne, budu si připadat jako ten největší frajer! Každopádně - žiju. Dře to, ale jde to.  Ha ha ha.

 Neděle je pro odpočinek. Už jen podle toho slova se v neděli nedělá (ne, vůbec jsem teď dvě hodiny nepracovala...). Ale v tom je ta výzva. Nic nedělat, odpočívat a nevyčítat si to. Jen tak být a užívat si přítomnost. Přesně to totiž hodlám po zbytek nedělního večera dělat. 

 Tak jo, vzdávám se, postovat něco každý den v současnosti nedám. Chtěla jsem napsat něco ve stylu, že aspoň převáží kvalita nad kvantitou, ale tohle asi nejsou vody, do kterých se chci pouštět. Jen tak pro jistotu, chápete. Poslední týdny je mi zajímavou a staronovou zkušeností saunování. Pravidelně jsem se saunovala naposledy jako malá holka, když jsme se sestrou chodili do sauny s dědou (a pak se vždy plácaly ve sněhu) a od té doby jsem byla v sauně jen párkrát za život. Teď mám za sebou tři návštěvy během dvou, tří týdnů a poměrně mě baví tímhle způsobem sama sebe překonávat. Zcela logicky se nabízí otázka: kde se sakra v lockdownu mohu pravidelně saunovat? Odpověď je jednoduchá, mému milému stojí na zahradě finská sauna, takže se spolu saunujeme po večerech. A moje překonávání se dostává úplně nové rozměry.  Velkou výzvou je pro mě už jen samotná teplota. Já nejsem zrovna velký fanoušek horka. Jaro, léto a teplo oceňuji jen do doby, než přijdou třicítky. Pak se přehřívám, blbě se

 Dneska naprosto sprostě přeskočím pořadí (které jsem stále ještě nedohnala) a nechám si tu číslo 21. Protože 21. den 21. roku 21. století si to prostě zaslouží.  Jenže speciální datum nemusí znamenat speciální den. Na druhou stranu každý den může být speciální už jen proto že ho můžete prožít a je vlastně jen na vás jakým způsobem. Ten můj byl pracovní, přípravy na dnešní hodiny mi zabraly spoustu času, ale to mi vlastně vůbec nevadí. Teda takhle: i když jsem dnešek strávila převážně prací, zvládla jsem to v klidu a uvolněná. Konečně! Začít učit pro mě znamenalo vážně ohromný stres. Nikdy jsem si nemyslela, že bych jednou učitelkou byla a když se tak stalo, trochu jsem si nadávala, že jsem tehdy tu pajdu nezvážila. Možná by to bylo mnohem snazší, kdybych si sebou byla více jistá a tak strašně moc se toho nebála, ale tak to bohužel nebylo. Byla jsem vyklepaná víc jak krysařík na mrazu.  A i když postupně můj level stresu opadal, pořád jsem byla neskutečně vyděšená. Hlavně při každé hod

 Po pocitu vítězství zákonitě přichází i ten pád. Myslela jsem, že to bude pěkným nosným tématem pro dnešní příspěvek, ale už se mi chce moc spát, tak třeba příště... 

 Malá vítězství díky kterým si přijdu jako neskutečný frajer.  Už před dlouhou dobou jsem se rozhodla, že budu slavit každé malé vítězství, které se mi namane. I kdyby tou oslavou mělo být jen pár minut radostného ticha, pořád jde o vychutnávání dané chvíle. A teď je přesně taková chvíle.  Co jsem v roce 2012 dostala svůj úplně první studentský notebook (na kterém právě teď píšu) a zjistila, že existuje uživatelsky přívětivý kancelářský balíček programů, který je navíc volně ke stažení (což má peněženka velmi ocenila), zanevřela jsem na Office od Microsoftu. Doteď na denní bázi preferuji Libre Office (síla zvyku), ale na vše bohužel nestačí. Během magisterských studií jsem začala potřebovat programy, které fungovaly pouze se standardním Office balíčkem a tak jsem si pořídila alespoň nějakou starší verzi. Jenže kromě nejnutnějších případů jsem používala stále Libre Office. A stále se jedná o můj default office program. Ovšem covidová situace mi trochu zamíchala s preferencemi. Každý den

 Co začal na jaře lockdown ve spojení s covidem, mám problémy se na cokoliv soustředit. Vždy, když začnu něco dělat, moje mysl se po chvíli dostane do slepé uličky a nemůže z ní najít cestu ven. Tak si sedne a čučí do zdi. A nedaří se mi to prolomit.  Na jaře byl tenhle stav podpořený prohloubením deprese, takže mi to vlastně nebylo moc divné, ale od té doby se mnohé změnilo. Prostředí, finanční situace a vlastně i lidé se kterými jsem v každodenním kontaktu. Subjektivně i objektivně je mi od té doby mnohem lépe, ale stále každý den bojuji sama proti sobě.  Možná by to vyřešilo povolení veškerých covidových opatření, ale to se nějakou dobu s velkou pravděpodobností nestane, tak si musím nějak pomoct sama. Ale jak? Kde začít?  Problémem by mohl být nedostatek informací nebo jakýchkoliv podnětů, což je pro někoho doslova zahlceného novým obsahem trochu pasé. Možná jsem jen přehlcena? Těžko říct.  Doufala jsem, že i nutnost každý den psát mi nějakým způsobem pomůže, projasní hlavu a myšle

 Původní plán na víkend byl dohnat veškeré posty, co mi začaly scházet, ale jak je vidno, nevyšlo mi to. A popravdě mi to vůbec nevadí. Po strašně dlouhé době jsem si užila vážně odpočinkové dva dny, kdy jsem se ničím nestresovala a jen si užívala život. Možná i přítomnost. Ale o tom třeba zase zítra.

 Prvních 15 dní (a 14 článků, mám skluz) za mnou, což si zaslouží první malou bilanci. Popravdě jsem ani nečekala, že se mi to podaří táhnout relativně pravidelně takhle dlouho, čekala jsem, že to po první týdnu vzdám. Ale zatím se držím. Věděla jsem, že bude náročné každý den sesmolit něco, co aspoň vzdáleně bude připomínat článek, ale reálně jsem neměla tušení. Moje naivní představa byla poměrně růžová, říkala jsem si, jak se tady budu rozebírat na atomy, abych se zase mohla složit, ale namísto toho tu bez rozmyslu blábolím na téma, které mi zrovna cvrnkne přes nos. Ano, nechtěla jsem si nastavovat jakýkoliv plán (a pořád v tom nevidím smysl), jen je poznat kdy píšu jen proto, abych něco napsala. A o slovní průjmy za každou cenu asi také nestojím.  Jenže už jen tím, co dnes píšu cítím, že si na sebe nakládám další nárok a nevím, zda ho dokážu splnit nebo jestli to není proti tomu, o co se tu chci snažit. Poslední měsíce se cítím strašně rozbolavělá, ne a těle (i když mě začaly bolet

 O starých ranách Dnes se mi podařilo doposlouchat podcast o emočním tuku od Follow your magic a získala jsem tak nové podněty k přemýšlení i zpracování. Sice bych neřekla, že se mi nějak zásadně otevřely oči, ale pár puzzlíků mi v hlavě secvaklo.  Už jen proto, že moje nejčastější věta, kterou sama sobě říkám je "Musíš být silná, to zvládneš". No a pak se mohu divit, že tak i vypadám a ať se snažím sebevíce, moje snahy zhubnout většinou vyjdou marně. A já jsem mnohem nešťastnější a zoufalejší než předtím.  Nemohu říct, že bych kdy byla se svým tělem spokojená. Jako spousta jiných jsem byla trochu oplácaným dítětem, díky čemuž jsem si ve škole prošla svým a moje sebevědomí byl vždy malým a nicotným chudáčkem. Světe div se, do dospělosti se to moc nezměnilo.  V jednu dobu na sklonku dospělosti jsem se cítila vážně dobře. Byla jsem neskutečně zamilovaná a cítila jsem se skvěle. Jak v tom vztahu, tak ve svém těle. Nebyla jsem ani hubená, ani tlustá, ale cítila jsem se fakt moc d

 O roztěkanosti Vždycky jsem se považovala za neskutečně nešikovného člověka. Co šlo pokazit jsem ve většině případů také pokazila a byla jsem z toho mrzutá. Ale na druhou stranu jsem to přijímala, protože jsem přeci věděla, že jsem nešikovná. Jenže sama nešikovnost je v tom docela nevinně. Většina mých neúspěchů jednoduše pramení z mé neustálé roztěkanosti. Naprosto běžně dělám dvě až tři věci najednou a pak se není čemu divit, že nemám tušení, co mi milý včera říkal, že moje ochranné sklo na telefonu má velmi nízkou životnost nebo že už jsem si notebook polila tolikrát, až je k podivu, že stále funguje (za což ho ale prakticky uctívám). Roztěkaná jsem co si pamatuji, ale někdy (nevím přesně kdy) jsem získala dojem, že je to správně. Že je správně dělat několik věcí najednou a tím být vlastně produktivnější. Čas je přeci mnohem vzácný na to, abych s ním jen tak mrhala! Trvalo mi několik let, než jsem si uvědomila, že takhle to vážně nejde. Že se nemohu soustředit na jednu věc, jakmile

 O učení Jsem asi ten poslední člověk, kdo kdy chtěl pracovat jako učitel. Vždy jsem se viděla více jako moderního a hlavně reálného Indiana Jonese. Nebo Kůstku. Jenže pak přišel Covid a já se musela reálně zamyslet nad svými silnými stránkami (a neposlouchat své brečící sebevědomí). Takže když jsem dostala příležitost naskočit do učitelského vlaku, myslela jsem si, že to bude pohoda. Vše jsem dostala naservírované až pod nos, na mě zbyla jen interpretace. Easy, ne? Ne, ne a zase ne.  Naštěstí mě hned první týden vyvedl z omylu, byl to takový křest ohněm. Seznamování s dětmi, snaha co nejrychleji pochopit jak jednotlivé skupiny fungují a co bude na koho platit, přípravy na každý den a samotné učení... a pak jsem přišla domů a ještě jsem chtěla fungovat jako člověk... Bez šance, usínala jsem vsedě a pokaždé jsem byla ráda, když jsem se konečně dostala do postele. Byla jsem schopná usnout v devět večer a ráno jsem stejně byla tak unavená, že jsem se nemohla vykopat z postele.  Sotva jsem

 O zimě Většinou, když řeknu, že nemám ráda léto a miluji zimu, ostatní na mě koukají jako na většího exota, než jsem. Nebo než se cítím. Jenže já si nedělám srandu. Léto skutečně nepatří mezi mé favority, zato zima mi ukradla srdce už dávno. Léto a teplo mám ráda do nějaké rozumné teploty, což je tuším někde okolo 25°C. Jakmile je tepleji, začínám trpět. Potím se tak, že bych se v potu mohla koupat, špatně se mi dýchá a permanentně se mi chce spát. Spala bych sice pořád, ale v létě extrémně. Všichni vždycky nadšeně vykládají, jak je sluníčko nabíjí pozitivní energií a mě, biologii navzdory, prostě uspává.  Oproti tomu zima je mi balzámem na duši. Teda pokud je sníh, což se v mé zeměpisné šířce poslední roky moc neděje. Bez něj je to poněkud depresivní. Nevadí mi ani nedostatek světla a tma, v noci se mi vždy pocitově fungovalo lépe (ano, vím o účincích modrého světla, ale neberte mi prosím iluzi, že jsem více noční tvor). Zima v mých očích dělá vše minimálně o stupeň hezčí (kromě siln

 O prchlivé múze Za dnešek mě napadly minimálně tři témata o kterých bych chtěla psát, ale samozřejmě jsem si nenapsala ani jedno. Hlavně, že s sebou neustále nosím poznámkový sešítek, přesně pro tyhle případy. Zapisovat zapisovat, zapisovat, měla bych si to více připomínat. A možná jsme jen zpět u mého mizerného sebevědomí a strachu, že nedokážu napsat ani samostatný a smysluplný článek. Možná se proto podvědomě vyhýbám tomu, abych si každý den sedla k počítači a něco reálně napsala. S tímhle bych měla reálně něco udělat. Ale až zítra, dneska už padám únavou.

 Wow Popravdě ani nevím, o čem jsem původně chtěla mluvit, celkem mi to smazaly dnešní statistiky. Jednoduše mě poměrně šokovalo, že nejsem jediná, kdo o tomhle koutku ví. Ano, internet atd., ale i přesto je to zvláštní pocit a já jsem překvapena.  Vlastně pokaždé, když jsem i na Kaleidoskopu zvěřejňovala něco osobního, byla ve mě maličká dušička. Nikdy jsem se necítila dost sebevědomě nebo silně na to, abych se dokázala postavit potenciální kritice nebo zlým komentářům. Jsem na to připravena teď? Rozhodně více než před rokem, ale stále jsem poměrně dost zranitelná. Je dobré to psát takhle veřejně, kde si to může přečíst úplně každý a může to obrátit proti mně?  Ještě než jsem se sama začala léčit na psychiatrii, byla jsem přesvědčena, že je dobré mluvit o tom, že vám není dobře. Jen sama jsem to efektivně nedokázala. Ne, že bych o tom mluvit nechtěla, nebo nevěděla, co mi je, ale neměla jsem možnost z toho kolotoče vystoupit. A z části jsem se i bála, protože jsem věděla, že tím nadob

 Den blbec Každý to známe, občas přijde den, kdy se kazí úplně všechno. A většinou to začne už ráno. Dnes to nebyla výjimka, jen co jsem ráno vstala a zapnula počítač, zjistila jsem, že za první hodinu a půl musím zkontrolovat deset zakázek. Každá okolo tisíce slov, pecka, to nedám ani když jsem plně probuzená, natož když mám ještě napůl zalepené oči. No, co mi ale zbývá... Naštěstí mě zachránila kolegyně a pár zakázek si vzala, ale to už bylo o hodinu a půl později a já měla ukrutný hlad. A byla jsem opravdu ráda, že jsem do konce směny zvládla sníst aspoň jogurt. Moje krasojízda ovšem pokračovala. Jelikož jsem včera díky bolehlavu z dutin odpadla docela brzy, zbývalo mi ještě udělat přípravy do druhé práce. Měla jsem na to krásné tři hodiny, za které jsem se ještě chtěla stihnout projít. Měla to být pohodička. Omyl. Dvě hodiny jsem strávila jen tím že jsem ty dotyčné podklady hledala a nenašla, načež mě hlava rozbolela ještě víc a začala mě jímat panika. Co budu sakra dělat? Vystačím

O únavě a dutinách Jsem z těch lidí, kdo je unavený prakticky pořád. Ať už je to vlivem anémie, deprese a tím mizerné kvality spánku nebo mé revmatické artritidy, se kterou to táhneme už nějaký ten pátek. Já jsem zkrátka unavená pořád.  Tahle únava je ale jiného druhu. Už pár let mám problém se zanesenými nosními dutinami. Může za to několik zánětů, které se se mnou nikdy plně nerozloučily, ani přes domluvu antibiotik. Ve výsledku jsem celoročně trpěla ucpaným nosem, který mi budil dojem nateklé sliznice a jen málokdy jsem bla schopná se opravdu naplno vysmrkat. A když mi můj milý D. říkal o bylinném výplachu dutin, který by mi mohl pomoci, dala jsem si čas na přemýšlení. V jeho podání to znělo prakticky jako zázračná kůra, která vyřeší spoustu mých problémů a já byla dost skeptická. Ale na druhou stranu jsem cítila příslib volného dýchání a to za úvahu stálo.  Minulý týden jsem se s milým domluvila, že do toho půjdu dokud mám ještě prázdniny. Strašil mě totiž, že to bude o pekelném sm

 O únavě a odpočinku Tenhle post věnuji právě těm dvěma, protože jednoho mám až moc a druhého poměrně pomálu. A taky už mi docela padají oči a já nejsem schopná udržet souvislou myšlenku.

Ušila jsem si na sebe bič.  Psát každý den celý jeden rozumně dlouhý článek je docela fuška. Docela dost. Jsou dny, kdy se zastavím až večer a v tu chvíli už chci jen odpočívat. Jako třeba dnes. A teď, místo abych aspoň na pár minut sáhla po knize, datluji tu alespoň těch pár vět, abych zachovala pravidelnost a svůj slib sama sobě. To je vlastně na tom to nejdůležitější. Být věrným vzorem sama sobě. Nevzdat se hned při chvilce, která vypadá beznadějně a já jsem zralá spát, ale překonat se. Nevzdám se, kvůli sobě, pro sebe. Popravdě i o tomhle je Najít sebe . Zkoumat svoje možnosti a tlačit svoje hranice do extrémů. Překonat se a vyhrát. A pokud možno u toho nechcípnout. Přeháním, jak jinak. 

Nový rok, nová já. Tak nějak. Většinu bilancování a rekapitulací uplynulého roku většinou dělám už na své narozeniny v prosinci, takže do Nového roku už vstupuji s jakýmsi plánem. Jasně, jakoukoliv změnu můžete zařadit do svého života naprosto kdykoliv, ale Nový rok k tomu přeci jen svádí více. 1.1. je přeci sám o sobě začátek, tak proč jím nemůže být i pro vás?  Takže jako každý rok jsem dala dohromady, co bych chtěla zažít a změnit. Uplynulý rok pro mě byl převážně ve znamení hojení duševních i materiálních ran a tak bych opět ráda nakopla svoji dobrodružnější stránku. Každý den může být dobrodružný, jen to musím nějak vysvětlit své depresi. Ale snad se na něčem rozumném domluvíme.  Velkou část energie bych rád směřovala svému zdraví. Posledních několik let se kromě úzkostně depresivní poruchy potýkám také s anémií, konstantním pálením žáhy a současně také zhoršením stavu revmatické artritidy. K tomu všemu se samozřejmě váže spousta přidružených faktorů jako mizerný spánek, nedostate

Neschopnost Dnešní příspěvek měl být o mé opožděné novoroční procházce lesem a o jejím meditativním účinku. Ale... s Novým rokem se moje (ne)schopnost efektivního time managementu vůbec nezměnila a tak mi poslední hodinu můj milý připomíná, že zase pracuju přesčas namísto abych trávila čas s ním. Takže nic a třeba zítra.  (Toliko k psaní každý den...)

Nový rok, nový blog. Což je těžko pochopitelné, když sotva zvládám udržet už ten, který píšu. Ale v tom je přesně pointa. Tak moc jsem vlastní mysl svázala požadavky a pravidly, že nedokážu psát. Takže když všechna ta pravidla opustím a nechat svou mysl běžet na volno, tak se to spraví? Já nevím, ale chci to vyzkoušet. Psaní pro mě byla vždycky ta nejlepší terapie a doufám, že to tak i zůstalo.  Co všechno ale znamená opuštění pravidel? Budu sledovat nějaká konkrétní témata? Směřovat posty pro konkrétní skupinu lidí? Vůbec ne. V ideálním případě bych chtěla vydat každý den jeden post. Téma ani forma není důležitá, jako spíš výsledek a pravidelnost. Běžně mi moje úzkost nedovolí cokoliv vydat než to třeba desetkrát zkontroluji a upravím, jenže tím pádem mi může jediný článek zabrat klidně i měsíc. A to s objemem mých přečtených knih není udržitelné.  Jenže jsem schopná nechat svoji mysl běžet na volno a napsat smysluplný článek? Já nevím, ale je nejvyšší čas to zjistit. Žádný plán, stru