Najít sebe

Samhain. Večer na který jsem se tak moc těšila a který je namísto vlastních oslav plný melancholie.  Některé dny mi zkrátka nepřejí a tak je lepší nechat je jít.  Well, ty co přijdou snad budou zas lepší. 

 O jedno taikai později... Ačkoliv jsem bla přesvědčená o tom, že mě možný (a pravděpodobný) neúspěch na taikai nemůže nijak emočně ohrozit, fakt, že jsem si ve svojí kategorii ani neškrtla mě dost rozesmutnil. A přitom to nedává smysl. Nebo i dává, ale teď jsem cca dva a půl roku skoro necvičila, tak je jasné, že zrezivím. Jenže i tak jsem doufala, že ty čtyři roky, kdy jsem na stejném stupni, a zároveň i ta pauza mi pomohly.  Nepomohly . Nebo ne dost.  Ta pauza mi skutečně pomohla v tom, že jsem si mohla pořádně vyčistit hlavu a teď se opět dokážu plně soustředit na to, abych své techniky zlepšila (což před covidem už fakt nešlo), ale zároveň se se mnou táhnou technické potíže, které jsem nebyla schopná dosud odbourat. A které mě dost rozesmutňují a frustrují, protože vím, že bez jejich zlepšení se nemám šanci posunout výše.  A já fakt nechci zůstat další čtyři roky zaseklá na tom samém místě. Plus jsem si říkala, že bych prdele taky ráda konečně něco vyhrála nebo se aspoň umístila.

 Iai ... je něco, co dělám už téměř 9 let a za tu dobu mi to tak nějak přirostlo k srdci. Jenže zároveň jsem po cestě nasbírala pár negativností a tak se mi poslední dva roky cvičit moc nechtělo.  Ruku na srdce, spíš jsem se tomu vyhýbala.   Jednak jsem po neúspěšných zkouškách na nidan trochu zanevřela sama na sebe a fakt, že jsem schopná se nadále zlepšovat a taky jsem ze svého života odstřihla člověka, který pro mě hodně znamenal, k iai mě dostal a já ho tam zkrátka nechtěla potkat, protože bych byla nasraná af a taky by to bolelo. Jasně, tohle riziko je tam pořád, ale asi se nechci připravit o něco, co mám fakt ráda pro vlastně tak malicherný spor.  Na druhou stranu, já ty dva/tři roky pauzy fakt potřebovala. Jasně, sice jsem se dostala brutálně z formy a na technických stupních mě předběhl, kdo mohl, ale já se mezitím zbavila veškerých bloků, strachů a frustrace, která se ve mě usadila.  Když mě dřív sensei opravil, nebyla jsem to schopná správně vyhodnotit a pokusit se to zařadit

 Být lepší. Každým dnem se posouvat dopředu. Každý den udělat aspoň nějakou drobnost, která mě udělá lepším člověkem. Metodičtějším. Motivovanějším. Výkonnějším.  A zároveň nezapomenout na odpočinek. Reset mysli, který je tak moc potřeba.  Udržet balanc v chaosu. Nemožné či realita? Každý den se snažím udělat aspoň jednu věc, do které se mi fakt moc nechce. Jakoukoliv nudou či nepříjemnou povinnost, která je fakt potřeba, ale kterou bych nejraději odložila nejlépe na neurčito. Vím už dlouho, že bych tak měla fungovat, pokud chci ten nápor, který neustále cítím eliminovat, ale dlouho jsem absolutně neměla kapacitu a energii nazbyt do provést. A teď to jde vlastně i celkem lehce.  Nebo lehce... Nemusím se zoufale nutit úplně do všeho, zkrátka to jdu udělat, i když jsem pořád stejně líná. Nejvtipnější je, že to ale funguje. Nejen, že to jde lehčeji a lépe, mně se i mnohem snáze žije .  Ano, teď si můžete začít ťukat na čelo nebo protáčet oči v sloup, jak jsem objevila Ameriku, ale jak jse

Hledat kreativitu  Kdybych řekla, že můj boj s kreativitou j záležitostí posledních měsíců, tak bych vlastně kecala. Bojujeme spolu tak nějak pořád, jen občas to zkrátka drhne o něco víc. Teď dřu prdelí po zemi takovým způsobem, až se divím, že jsem si ji ještě neprošoupala na kost.  Od léta, kdy začalo mé emoční dramátko totiž nejsem schopná vyplodit naprosto nic, kromě těhle "stěžovacích si" postů. Hodiny budu blbě čumět do prázdného editoru a zkrátka nenapíšu nic hlubšího či jinak oduševnělejšího. Sucho, nic, pusto. Ani uschlý hovno mi ta mrcha nenechala.  Na jednu stranu jsem dost zoufalá, protože mám spoustu závazků, které bych moc ráda splnila, na tu druhou si říkám, že sem na sebe možná moc tlačila, což zkrátka nikdy dlouhodobě neudržím. Proto jsem taky vzdala "recenzování" produktů pro jistou stránku. Ačkoliv mám stále nutkání, že bych se ráda živila psaním, ta povinnost mu krade veškerou atraktivitu. A možná to samé teď mohu aplikovat obecně na svou kreativ

 Život je fajn. Vzhledem k tomu, že příspěvky sem píšu z velké části ve chvíli intenzivních a nezpracovaných emocí, může výsledek vypadat horší, než ve skutečnosti je. A mě to překvapivě ani jednou nenapadlo (kecám, vůbec mě to nepřekvapuje). Mám se tak fajn jako už roky ne, jen je toho stále moc, co si potřebuji zpracovat. Jasně, jsou dny a situace, které jsou jako na houpačce a kdo jsem já, abych ten adrenalin odmítla? Jenže tak je to v pořádku, život zkrátka není slunečná cesta dlážděná samou pozitivitou a občas zkrátka to hovno vyšlápnete. Nebo se polejete horkým kafem. A taky se vám dost pravděpodobně může zvrtnout kotník a vy se rozsekáte, protože prostě neumíte chodit.  Ale to vše neznamená, že life sucks . Jasně, dost dlouho jsem to tak sama vnímala a jak říkám, mívám špatné dny, kdy to tak vidím, jenže se v tom nijak neudržuji. Své špatné dny si hezky prožiju doplna, pobrečím si if needed , vyspím se a další den jsem znovu ready to conquer the world (just joking, I'm too l

 Mít se rád... ... je něco, co mi nikdy ani trochu nešlo. Vždy mě bylo fyzicky moc a psychicky málo a to i v době, kdy jsem si tuplem neměla na co stěžovat. Jenže tlak společnosti na vzhled dívek a žen mě zkrátka semlel naplno a mně trvalo neuvěřitelně dlouho se z toho vymanit.  Možná se to už stalo a možná mám stála na čem kolosálně pracovat. Jistě vím jen jedno - i když aktuálně vážím nejvíc, co jsem kdy vážila, mám se ráda jako nikdy dřív. Jsem vděčná za to, jak se mnou mé tělo každý den bojuje o zachování příčetnosti a zvládá k tomu nějak být aktivní.  Jsem vděčná za to, že se konečně ve svém těle cítím dobře (i když bych samozřejmě některé věci ráda změnila) a konečně (na prahu třicítky) se nebojím nosit to, co jsem vždy chtěla nebo jsem z toho vždy měla strach. A tak strašně moc si to užívám! Třeba legíny - v živoztě bych je na sebe jen tak nevzala, že v nich jsem moc tlustá a teď něco podobného vůbec neřeším, hlavně, že jsou pohodlné! Jasně, možná za to může i to, že jsem narval

 Up, down, turn around - přesně jako to učím svoje studenty.  V neděli jsem si tu jásala, jak je život zase boží, ovšem s menší mírou slunečního svitu a dvěma ne zrovna kvalitních spáncích mě zase sere a rozesmutňuje úplně všechno.  A úplně nejvíc to, že už zase hodinu sedím před počítačem a snažím se sesmolit KRÁTKOU recenzi, na které dělám už asi dva měsíce a nejsem to schopná dodělat.  Zase kvůli tomu zpochybňuji cestu, kterou jsem na cestě za svým psychickým zdravím už ušla a věcí, co jsem se naučila. Zapomínám, že je to celoživotní proces (kurva tolik práce!) a jasně, že si zase spadnu trochu níž. I když nechci.  Ale to psaní mě fakt sere. Mám pocit jako bych se za těch posledních pár měsíců stala úplně někým jiným a styl jakým jsem pracovala už není aktuální. Jenže žádný nový se mi ještě nepodařilo najít. A to mě sere taky, samozřejmě.  Dnes zkrátka není můj den. Ani v nejmenším. Tak doufám, že se ale nebude srát víc, než je nutné... Doufám!

 Rozhodnout se být šťastný. Tahle myšlenka mi leží v hlavě už dlouho, někdy od doby, co ji kdysi sdílela má oblíbená Katastrofé. Něco, co se na jednu stranu zdá prosté, na druhou zatraceně těžké. Nebo mi to tak aspoň vždy přišlo. Jenže jsou dny, kdy to jde samo, jako ty poslední. Ještě ve středu jsem cynicky sýčkovala, jak být sám je otrava a je mi vlastně smutno (jo, zrovna to na mě nějak padlo) a dnes se prakticky celý den o samotě culím jak právě zamilovaný blbeček. Mám pocit jako bych znovu našla ten pocit svobody, který jsem po takové době cítila ve Švýcarsku. Ta volnost, kdy vás právě netíží to, že na vás někdo čeká a bude po vás něco chtít, že si můžete organizovat čas, jak se líbí a vyhovuje vám a můžete si i jíst co chcete, bez soudících pohledů a slov.  Jo, je to obrat oproti poslednímu postu, ale tak přeci mysl funguje, ne? Jsou ty, kdy je člověku mizerněji než jindy a chybí mu právě to, co ho jinak osvobozuje. Neříkám, že se odteď vztahům bráním, protože svazují, jen stojím

 Najít klid v samotě. Jo, co se týče být sám, aktuálně jsem sice nováček, jinak už bych se ale mohla považovat za ostříleného mazáka. Přeci jen 6 let za posledních 10 jsem sama byla a teď sbírám další body. Škoda, že zrovna na tohle věrnostní program není. Na počátku se mi sice ulevilo, že jednak vím, že jsem měla pravdu a že to tak mělo dopadnout, poslední dva dny na mě padá to uvědomění.  Nemám vedle sebe nikoho, kdo by na mě čekal a vítal mě.  Nemám se v noci ke komu přitulit a vedle koho se ráno probudit. A hlavně nemám nikoho, koho bych mohla obejmout, když to potřebuju (a že to já potřebuju dost).  Jsem zkrátka sama a moje mysl už najíždí na starý známý smutně cynický sarkasmus, který mě tak dlouho provázel. Neumím tomu zabránit, protože můj mozek nevěří opaku. Nevěří tomu, že vzhledem k aktuální statistice a bilanci to někdy může být dlouhodobě jinak. Že bych někdy mohla potkat někoho tak dobře divného, že bychom spolu vydrželi a byli šťastní. Ano, uvědomuju si, že hlavně musím

 Postavit se svému strachu. Ačkoliv vím a vždy jsem věděla, že ten nejsnazší způsob, jak se strachu postavit je zkrátka začít, ani tak to není jednoduché. Stále mě doprovází úzkost, která se zvyšuje s tím, jak silné je moje přesvědčení o tom, že začnu, že cokoliv udělám a já si nepřijdu zas o tolik silnější, abych to dokázala. Ale jsem. Silnější, o dost. Nicméně, to na situaci nic nemění. Stále jsem stejný srab, který má problém dělat i věci, co ho baví, protože i v nich se skrývá past úzkosti. A ta mrcha mi sedí na hrudi a směje se jak pitomá.  No, takže jsme opět na začátku. Překonám to jedině tak, že něco fakt udělám, že opravdu začnu. Po malých (ne)jistých krůčcích a uvidím, kam to povede.  Tak jo, jdu na to (a nebo skočím z okna, hmmm). Oukej, práce volá. 

 Být sám mi vždy přišlo děsivé.  Ty porozchodové začátky byly vždycky poměrně snadný, prakticky vždy jsem vylezla ze vztahu ve kterém jsem nebyla spokojená a já se zas mohla nadechnout. Jenže pak přišlo to uvědomění. Samota. Pochyby. A nakonec i pomalé, ale jisté klouzání do vod deprese. Nebudu lhát, doufala jsem, že tentokrát tu fázi samoty ošidím a skočím do dalšího milostného dobrodružství. Vážně jsem tomu věřila, i přes to, že jsem věděla že to není dobře. No, ještě, že realita a zem, ve které nakonec ryju držkou, nikdy nezklame.  Takže jsem si tradičně hezky pobrečela (vlastně celkem dost) a pak překvapila sama sebe, protože se v tom nijak neutápím. Neříkám, že mě to nemrzí, naopak, jen jsem usoudila, že je zbytečné se trápit pro něco, co není. Že pokud o mě nestojí, nezaslouží si ani můj smutek. Navíc (a to je podstatnější), stále na mě dojíždí dopady rozchodu s D. Fakt, že nemám koho obejmout, když to potřebuju nebo, že se nemám v noci ke komu přitulit (i kdyby jen na chvilku) j