Najít sebe

 Zalítat si v oblacích a zase tvrdě dopadnout na zem. Ačkoliv rozchod s D. stál za hovno, byl tu někdo, kdo mi to celé usnadnil. Někdo, díky němuž jsem si zalítala v oblacích jako by mi bylo zase šestnáct a neměla za krkem depresi jak řemen. Zakoukaná jsem byla sice už dlouho předtím, než jsme se s D. rozešli, ale lítat v tom jsem si dovolila až posledních pár týdnů. No a dnes jsem zase spadla hezky na zem a vrátila se tak do reality.  Ach jo. Well , co si budeme, měla bych se konečně naučit naslouchat svému podvědomí a varovným náznakům, které mi dávaly najevo, že to není dobrý nápad. Že tohle nebude mít šťastný konec. Ale já se rozhodla vykašlat se na rozum a jít za srdcem. Pokořit veškerou svou nejistotu a jít za tím, co chci. A získala jsem nakonec další držkopád. Každopádně toho nelituju. Ani maličko. Litovala bych naopak, kdybych nic nezkusila a neměla žádnou z těch vzpomínek, kterou mám. Kdybych znovu nepocítila tu lehkost, jakou ve vás někdo jiný může vyvolat. Kdybych se znovu

 V mém světě je tma, prší a já se bojím každého stínu. A teď si přijdu jako bych zahodila deštník a kabát, což mě clonilo před tím nejhorším.  I když jsem si ukončení vztahu s D. opravdu dobře promyslela (a skrze to si uvědomila, že mě na některé věcí podvědomí upozorňuje vlastně celou dobu), nebyla jsem připravená na to, jak si podtrhnu vlastní psychiku. Přeci jen po dvou letech relativního bezpečí a stability se musím znovu svým démonům a strachům postavit sama.  Jako jo, co jsem se začala léčit jsem ušla fakt dlouhou cestu a nerozbiju se zas na kousíčky (aspoň ne hned, heh), ale intenzita s jakou mě úzkost a mizérie posledních dní sundaly mě dost překvapila. Veškerý strach a pochyby, kterých jsem doufala, že jsem se úspěšně a natrvalo zbavila jsou zpět a já už se několikátý den je snažím aspoň zmírnit. Zatím neúspěšně. Takže opět jsou se mnou staří známí nejsem dost , ale zároveň jsem až moc , protože jsem pořád a mess .  Ať dělám co dělám, pořád čekám, až mě někdo pošle do patřičný

 Člověk míní, život mění.  Tohle rčení mi poslední měsíce běží v hlavě prakticky dokola a rozhodně ne nadarmo. Představa mého života ještě tak tři měsíce zpět a teď je úplně jiná a až mám skoro pocit jako bych se vzbudila z dlouhého, dusivého snu.  Ještě v červnu jsem si zařizovala práci tak, aby mi to od září co nejvíce usnadnilo život a případně i umožnilo trávit čas s mužem, teď zpětně jsou tyhle snahy spíše úsměvné než cokoliv jiného. Někdy v zimě jsem se totiž začala více bavit s někým, s kým jsem se měla opravdu o čem bavit a pokaždé, když jsme se viděli jsem mu propadala o maličko více. Ne jednou mě napadla myšlenka, jak mě mrzí, že jsem ho nepotkala dříve než D. a že mám zkrátka smůlu. Well... jenže čím více příležitostí ho vidět a mluvit s ním jsem měla, tím více hřebíků do rakve vztahu s D. jsem zatloukala. A taky, že jo, někdy měsíc zpět jsme se rozešli. I když teď beru jako jeden z hlavních důvodů našeho rozchodu, to, že jsem potkala někoho jiného, pořád jsme měli problémy,