Najít sebe

 Začala jsem háčkovat. Respektive jsem se k tomu vrátila po několika letech. Jako malá jsem propadla ručním pracím a od té doby jsem se k nim už párkrát vrátila, ale dlouho mi to nevydrželo. Nevím, kolikátý je to pokus teď, ale je to skvělý antistres na unavené pozdní večery, když už nemám sílu na nic jiného. Jelikož je ale podzim v plném proudu a mně se zatím nechce nosit čepice, řekla jsem si, že potřebuju čelenku. A že bude skvělá výzva si jí uháčkovat. Nebo uplést, prostě do toho dát vlastní úsilí. Takže jsem si koupila přízi a háček, našla návod na YouTube a pustila se do toho.  Uuuuuuugh, první pokusy bylo všechno možné, jen ne antistres. To, co mělo být mojí čelenkou jsem vypárala asi 5x. Nebo vícekrát? Už ani nevím. Trvalo mi pochopit správně vzorek, utahovat stejně jednotlivá očka a hlavně, držet stejný počet jednotlivých sloupků. Jop, můj poslední pokus skončil přesně na tom (a taky na špatném pochopení spojení aplikace, kterou jsem si vybrala). Ne, nechci to zakřiknout, ale

 Rutina. Něco v základu jednoduchého a možná i uklidňujícího, ale zároveň stresujícího. Aspoň pro mě.  Už nějakou dobu se snaží si do života zavést nějakou pravidelnost. Vstávat ve stejnou hodinu, pracovat z domova, kvalitněji jíst, jet do práce, odpočívat a jít včas spát. Jednoduchá zadání, neskutečně náročná ve své realitě. Teda takhle, pravděpodobně by se jejich každodenní náročnost prudce snížila, kdybych konečně ovládla pravidelnost svého spánku.  Dobrý spánek je prakticky moje celoživotní téma, jen si to vědomě připouštím až zhruba poslední rok. Už od mala jsem měla problémy usínat a spát tak, jak po mě chtěla společnost. To se změnilo někdy v pubertě, kdy jsem byla schopná usnout do deseti minut od zalehnutí a tenhle stav mi vydržel až někdy do roku 2018/2019, kdy se vrátila stará dobrá nespavost. A svým způsobem mi dělá problém doteď.  Můj partner si ze mě dělá srandu, že bych pořád jen spala, což není úplně pravda. Já bych totiž spala hlavně přes den. Více než příliš často se

 Tenhle článek mi sedí v hlavě už nějakou dobu a dneska mi sítě ukázaly, že na něj ideální čas. Dnes je totiž Mezinárodní den duševního zdraví. Klišé? Možná, ale důležité věci je fajn připomínat pravidelně.  A o čem, že jsem to vlastně chtěla dnes mluvit?  O zastavení, odpojení se od světa a napojení se na sebe. Zní to nechutně ezo a já nevím co ještě všechno, ale je to překvapivě efektivní způsob, jak se neztratit v chaosu dnešního světa.  Už když jsem věděla, že jsem celkem  hajzlu a každým dnem padám hlouběji a hlouběji, snažila jsem se to po svém řešit. V překladu to znamenalo, že jsem prakticky byla neustále online na sociálních sítích a snažila se pořád s někým komunikovat. Strašně zoufale jsem se chytala každého stébla, které se naskytlo, že jsem si dlouho nevšimla, že naopak klesám hlouběji. Dokonce jsem si pořídila i chytré hodinky, abych byla o to lépe dostupná a tím spíše jsem si zajistila spásu.  Byla jsem naivní. Samozřejmě, že mi to nepomohlo, naopak. Socky se mi staly le