Najít sebe

 Některé dveře mají pádný důvod zůstat pevně zavřené. Občas totiž to, co za nimi je má i po letech potenciál tnout hlouběji, než by mělo. Jedny takovéhle dveře se na mě dnes otevřely. Záležitost za nimi zavřená mě aktivně trápila fakt dlouho, než jsem za ní nějaké 4 roky zpět finálně ty dveře zamkla s tím, že it's finally over for me . A fakt bylo a řekla bych, že pořád je. Už je to zkrátka příliš dávná minulost, než aby mělo smysl se tím zbytečně trápit a zaobírat.  Jenže dnes se z nějakého důvodu přesně tyhle dveře rozrazily dokořán a já ty mrtvé vzpomínky nemůžu dostat z hlavy. Co na tom, že mi okupují výpočetní kapacitu mozku, jsou i hezké, ale někde v sobě našly ostří, které překvapivě ťalo do živého.  A tak se prakticky celé odpoledne a večer užírám něčím, co už by ani nemohlo existovat, natož fungovat. Klíč je ovšem v tom, jak jsem se tehdy cítila, protože to bylo poprvé a naposledy, co jsem něco takového zažila. Od té doby se to zoufale snažím najít znovu, ale každý další p

 Ty dny... Dny, kdy je vám všechno líto a bolestivě cítíte každou chybu, kterou jste kdy udělali, ale zároveň jste tak vyčerpaní, že s tím nedokážete dělat zhola nic.  Dny, kdy si říkáte, co je s váma sakra tak špatně, že nedokážete přimět svůj mozek k tomu aby fungoval správně a díky tomu i vy jste byli schopni fungovat na denní bázi ve společnosti.  Dny, kdy byste zoufali potřebovali vedle sebe partnera, který by vám pomohl nést tíhu celého světa, ale ve vašem okolí jste to zrovna vy, kdo je chronicky singl. Dny, kdy byste tak zoufale rádi něco kontinuálně budovali, než aby jste neustále začínali od začátku, protože už na to nemáte sílu.  Dny, kdy byste se chtěli strašně někam posunout, ale žádnou cestu před sebou nevidíte. Dny, kdy byste to nejraději všechno vzdali a nechali se strhnout s proudem, ale nejste ten typ, co se jen nechá unášet. Dny, kdy byste to všechno jen rádi zaspali a probudili se zas až bude líp. Ty dny... ()

 Poslední týdny a dny jsem si zas psychicky sáhla na dno.  Jednak se blíží konec školního roku a tím pádem i učení a mně se vrátil pocit, že jsem ze sebe vydala, co jsem mohla, aniž by se mi ta energie nějak vrátila. Vlastně jsem dost vybitá i sociálně, za poslední dobu jsem ze sebe strašně moc vydala, ale bylo toho násobně víc, než jsem si dobila zpět.  A tak se teď izoluji a zavírám do sebe, abych to zase nabrala zpátky. Skoro jsem zapomněla, jak je očistné trávit večery sám se sebou. Jak pár hodin o samotě dokáže vykouzlit odpočatější úsměv na tváři než stejně strávený čas ve společnosti. A to lidi, které okolo sebe mám zbožňuju a čas s nimi trávím fakt moc ráda. Jenže to zapomínám balancovat a být i sama. Jako třeba dneska.  Sice jsem chtěla být opravdu produktivní, protože mi na hlavu padá obří množství restů, ale bylo mi tak mizerně a smutno, že jsem to opoledne a večer strávila sama se sebou a svět je zase lepší a barevnější. Tohle musím fakt praktikovat častěji.  Vědomě odpočív