Najít sebe

 Nedokážu, neumím, nezvládnu.  Není dne, kdy by můj mozek nejel tuhle mantru. A já se přesto odmítám vzdát a podvolit se té snadné cestě, kterou mi nabízí. Jasně, jsou dny, i měsíce, kdy se jen vezu, protože nedokážu víc. V tyhle dny jsem ráda, že jen dokážu vstát z postele, natož se snažit i o něco víc.  Ale někde hluboko uvnitř sebe vím, že se nevzdávám. Nikdy .  Jasně, už jen z povahy nejsem z těch, kdo by se za každou cenu vrhal do pracovního neznáma, já si jedu svoji nejsitou slow game , u které se snažím nezešílet strachy a úzkostí u každé překážky, na kterou narazím. Ale přestože jsem fakt brutální posera, když na to přijde, nevzdávám se . I kdybych se měla plazit, protože to jinak nepůjde.  A teď to konečně vypadá, že moje (občas fakt na piču) politika nevzdávání se nese svoje ovoce. Že za to všechno sebetrýznění získám i nějaké uznání. Hell yeah , to je tak skvělý pocit, že si tu lítám jak zamilovaná šestnáctka na obláčku. Takže můj drahý mozku, pamatuj si tohle. Možná zatím n

Peču chleba. Byl to dlouhý proces, který ale nakonec vedl k úspěchu. Mezitím mě to ale téměř stálo nervy a finanční stabilitu. Podobně jako s jinými aktivitami (jako třeba s háčkováním) jsem se do pečení pustila, že to bude ta činnost, u které si člověk vyčistí hlavu po náročném dni. Ty vole, ani hovno . Nebo aspoň ne ze začátku.  Vzhledem k tomu, že nejsem dvakrát praktický člověk a v kuchyni nulově intuitivní, musela jsem začít s receptem. Všechno jsem si poctivě naměřila, RUČNĚ jsem to zamíchala (moje nulové svaly na rukou mě fakt nenáviděly) a frkla jsem to do ošatky. A tady nastal pravidelně první kámen problému. Ošatka se musí vysypat moukou, aby vše fungovalo jak má, to je logický. Tak jsem ji vysypala a vůbec by mě nenapadlo, že to nebude stačit. Ve chvíli, kdy jsem to za žádnou cenu nemohla normálně vyklopit jsem si říkala, že je něco asi špatně. Nakonec jsem to ale ven nějak dostala, ale... Kdybych tak tušila, že tím moje trable ani zdaleka nekončí. Já to totiž podle popsanéh