Najít sebe

 Myslím, že jako charakteristický rys tvůrců se dá značit to, že nakonec všichni nesnáší to, co vytvořili v minulosti.  Nebo ne? V mém okolí a obecně i na internetu přesně na tohle narážím a dnes obzvláště mi ta věta v hlavě rezonuje s nezvyklou silou. A možná je to narcistické a naivní, ale já jsem s většinou svých prací spokojená i zpětně.  Jasně, být malíř, videotvůrce či spisovatel, tak tomožná budu vnímat kompletně jinak, ale když se zpětně podívám na své random recenze, tak i po letech jsem s nimi poměrně spokojená. Jasně, neprodukuji je jako na běžícím pásu a na každé si dám záležet (možná až moc občas), ale já je zkrátka nedokážu poslat ven, dokud si nejsem jistá, že jsem řekla vše, co jsem říct chtěla. A i tak každé slovo a větu kontroluji asi tak milionkrát, protože mi to jinak moje úzkost nedovolí.  Takže je to právě tou kvantitou, na kterou nejsem schopna přistoupit? Tím, že každý článek tak ňunám, abych se nemusela stydět, když mi ho někdo okomentuje? Nebo tím, že jsem se

Říkala jsem si, jak v lednu budu aktivní a budu tu psát jako divá.  Well ... S ohledem na to, jak vypadají články, které jsem sem dosud postla to tak moc nevypadá. Ale věřte nebo ne, aktivnější jsem.  Stačí se podívat jen na insta Kaleidoskopu, 4 knižní posty za měsíc jsem nevydala už hodně dlouho, plus se mi to poměrně dařilo prokládat Reelsy. Dodnes je jich za leden 6 a zítra budu natáčet další. Já vím, je to málo, internet a algoritmy vyžadují víc! Honem, honem, každý den je třeba přihodit něco nového! Před hodinou bylo pozdě!  Haha, nope . Vzhledem k tomu, že to není má práce, ale dělám to vše ve svém volném čase, tak se tím odmítám nechat sežrat a vyhořet jen proto, že ZASE na sebe budu moc tlačit.  Ovšem to hlavní, proč je tu víceméně ticho je, že se zkrátka nepotřebuji nijak terapeuticky vypsat. Jasně, bývá mi fakt mizerně, ale začala jsem používat i další terapeutické nástroje, které mi pomáhají mapovat samu sebe a vzhledem k velkým osobním změnám za poslední rok se necítím tak

 Nový rok. Nové začátky. Nové možnosti, příležitosti.  Hell yeah!!!

 Mám okolo sebe neuvěřitelně skvělý lidi a jsem beyond grateful , že jim můžu říkat přátelé. Miluju. Děkuju!

Víte, co se děje každé třetí lednové pondělí?  Blue monday, údajně nejsmutnější den v roce.  Mně vždy přišlo až úsměvné, jak rychle mě většinou opustí vyrovnanost po Novém roce a přijde ještě hlubší smutek, nicméně letos stále statečně odolávám. Začala jsem využívat aplikaci na sledování svých každodenních nálad a zatím obecně vidím zlepšování, spíše než opačný trend.  Jasně, už jsem i letos měla dny, které nebyly zalité světlem a čirým štěstím, ale je jich minimum. Převažuje lehkost a spokojenost, což obojí je v dlouhodobém měřítku pro mě stále vzácnost a o to více si každé té chvíle cením.  Better days are coming. Finally.  (Psala bych i déle, ale jsem už poměrně unavená a ještě bych si ráda šla číst. To je můj nový zvyk, který si poměrně hýčkám a každý večer se na těch pár urvaných minut strašně těším.) ()

 Odpočívat. Vypnout svět, vrátit se k sobě a tomu, co mě nejvíc baví.  Chtěla jsem toho dnes vážně hodně stihnout, ale vlastně jsem ráda, že jsem zvolila více odpočinkové tempo a obětovala některé úkoly pro moje zítřejší já. Protože to očividně potřebuji.  Odpočívat. Být sama se sebou a spojit se s drahými přáteli. A pak mohu přijít s plánem, co dál. Tedy aspoň doufám.  Snad zítřek bude příznivějším dnem.  ()

 Dneska jsem se odhodala k něčemu, co jsem prokrastinovala už strašlivě dlouho... konečně jsem si spočítala kolik knih skutečně vlastním a kolik jsem jich vůbec přečetla. Výsledek mě poměrně zaskočil. To, že vlastním okolo 600 knih mě až tak moc nepřekvapuje, přeci jen rychlost se kterou jsem schopná je nakupovat je ohromná, nicméně co mě šokovalo byl fakt, že jsem nepřečetla ani polovinu z nich.  Co, prosím?! Jakože fakt? Ani půlku?! Pfuuu, to mě tím pádem čeká letos jeden velký quest. Vím, že jsem v tomhle hrozná a spoustu knih, co si koupím, tak za týden na ně už zapomenu a naprosto nemám chuť je číst. Ale i tak jsem z toho fakt v šoku. To je strašný množství knih a peněz! Je hezký, že zatímco některé knihy ze své knihovny jsem nepřečetla vůbec (a některé tam rozhodně mám třeba deset let...), jiné jsem četla dvakrát nebo i třikrát... (Zaklínači, koukám na tebe!). A aktuálně si taky jedu v rereadinzích, douhodobě čtu znovu Malaz a aktuálně jsem se pustila znovu do Sandmana, protože b

Výroční. Když jsem tenhle blog zakládala, tak jsem si myslela, jak se ke stovce článků dostanu mnohem dříve, but here I am . Už si začínám (konečně) zvykat, že věci zkrátka nebývají tak, jak si je naplánuju Nicméně dnešním tématem je rovnání vztahů. Protože některé lidi je škoda ze života vyškrtnout, nebo jste minimálně tak naivní že jste o tom přesvědčení (a doufáte, že oni vás brzy nepřesvědčí o opaku). A tak rozdýcháte veškerý vztek, zvednete hlavu a jdete to urovnat. Protože víte, že toho člověka v životě stále potřebujete, jen netušíte zda bude přínosem nebo zkázou. Ale vy víte, že ten risk berete bez mrknutí oka. A že se zase spálíte, když to bude potřeba. Protože teď jste konečně na té správné cestě. Protože víc než přátelství ani nepotřebujete. Protože jste spokojeni sami se sebou. 2023 bude velký. ()

 Únava.  Nebo ne únava, ale vyčerpání. Jako jen myšlenka si plnit svoje sny byla tak vyčerpávající z vás veškerou energii vycucala. Nebo fakt, že si za tou myšlenkou chci skutečně jít?  Nebo zkrátka to, že druhá polovina roku 2022 byla taková shitshow, že jsem ji kompletně ještě nezpracovala. Bingo. A tak ta pozvolnost, kterou jsem si včera slíbila trvá. Nepřepálit začátek, být k sobě laskavá a odpočívat. Ne, ODPOČÍVAT. Plus sit o všechno zpracovat, protože toho nebylo málo a well, když to nechám na sebe padat dlouhodobě, dostanu se zase do stavu ve kterém jsem byla v půlce roku 2020.  Takže odpočívat a nemít z toho špatné svědomí. Potřebuju to. ()

 Nepřepálit začátek Jsem přesně ten beznadějný případ, který je s přehledem schopný přepálit začátek roku, během měsíce-dvou se vyčerpat a pak vyčerpáním odpadnout na zbytečně dlouho.  A jasně, že jsem letos měla stejnou ambici. Nepoučitelná.  Naštěstí je moje tělo poučenější než já a drží mě zkrátka. Protože ví líp jak moje hlava, že přepálit začátek je kravina a já to přeci vím taky. Tak proč se podle toho nechovám?  Tak jsem zvolnila. Ne, nevykašlala jsem se na svoje plány, ale nejdu přes limity, které teď fakt moc potřebuju dodržet.  Možná jsem ten šílený rok 2022 snesla psychicky relativně v pohodě, ale šla jsem sama sobě na dřeň. Psychicky i fyzicky. A moje tělo teď velí stop. Zastavit. Odpočívat. Sebrat síly. Jako jo, zima tomu přímo nahrává, je to čas, kdy i příroda spí a regeneruje se, aby mohla zvládnout další roční cyklus. Odpočinek sice účty neplatí, ale je něčím, bez čeho se neobejdeme. Nikdo z nás. A po té další shitshow  už tuplem ne.  Takže pomaličku, polehoučku a s odp

 Druhý den po Vánočním volnu v práci a už mi lezli na nervy. To bylo vcelku rychlé.  Chápu, je těžký se po volnu dostat zase do nějakého stabilního režimu, ale já si za ten týden volna tak zvykla na klid a TICHO, že mě hlasitost s jakou se dnes moji studenti projevovali poměrně zarazila. Nevěřila bych, jak klučičí skupina zvládne tak strašně nahlas ječet. Nicméně vždy se najde aspoň jedna hodina, která mi to všechno vynahradí a i dnes jsem takovou měla. Takový balzám na duši na konec. Za takovéhle hodiny jsem fakt moc ráda, protože mám pocit, jako by se mi aspoň něco od těch děcek vrátilo zpět. Že nejsem ta jediná, kdo dává, ale oni tu výměnou chápou a přistupují na ní. Jasně, že je to blbost, ale tyhle klidné hodiny, které mi vždy vynahradí enormní výdeje energie nebo fakt mizerné dny mám strašně ráda.  Přesně proto vždycky nakonec vyhrabu energii a znovu tam jdu ze sebe vydávat maximum.  Přesně proto mi to pořád dává smysl, i když mám někdy pocit, že už fakt nemůžu. Že s dalším dnem

 Jak na Nový rok, tak po celý rok. No, tak to fakt ne , tak brutální kocovinu nechci aspoň pár let. Nicméně 2023 je tu a well , tenhle rok bude můj. Jo, říkala jsem si to už několikrát, ale vždy jsem stejně víc bojovala sama se sebou, než abych měla energii dělat cokoliv jiného. Jenže tyhle bitvy už jsem si z velké části vybojovala, takže je čas se bez výmluv věnovat sobě a dělat, to co chci.  Nebude to snadný a jo, strach a úzkost mi stále dýchají za krk. A jasně, že zase můžu spadnout do toho svýho bludnýho kruhu deziluzí, ze kterého jsem se letos (snad aspoň na dlouho) konečně vyhrabala.  Jo takhle, plány bych měla velký, ale otázka je, jak obstojí ve střetu s realitou. Jak já obstojím ve střetu s realitou.  Jenže, víte, co je prča? Já se na to vlastně těším. Na to, že se hodlám stavět do situací, kdy zkrátka BUDU MUSET vylézt z té svojí intro bubliny, kde je mi tak dobře a znám tam každý kout (ale zase nebudu to přehánět, konečně jsem si po víc jak dvou letech od stěhování zařídila