Najít sebe

 Znáte ten pocit, když se zbavíte jednoho strachu, jednoho kamene, co vás drží při zemi, jen abyste objevili nový? Aby vaše radost z veškerého pokroku, který jste udělali, zmizela lusknutím prstu? Ty chvíle, kdy vám nezbude více než beznaděj, že musíte začít znovu? Ano, správně, přesně v těchto vodách se momentálně pohybuji.  Zase jsem se vrátila zpět do toho začarovaného kruhu, kde je vše špatně a já jsem příliš ztracená, abych z něj našla cestu ven. Jasně, prostředí se mění a já už na tom zdaleka nejsem tak špatně jako kdysi. Vlastně ještě před rokem. Jsem na tom mnohem lépe, plus jsem se neskutečně posunula dále a přesto cítím, jako by nějaká vysoce důležitá část mě chyběla. Jako bych neměla tušení, jak se žije a kde vlastně najít jakoukouliv jiskru k žití.  Možná je to tím, že v myšlenkách stále pracuji a neodpočívám psychicky zdaleka tolik, jako bych měla. Zde se opět vracíme k mému tradičnímu "neumím vypnout". Popravdě nechápu, jak se to dělá. Vypnout a nezabývat se vší

 Ztracená, smutná, hledající. Poslední dobou mám pocit, že ta špetka jiskry do života mi někam utekla a já jsme zpátky tam, kde jsem byla. Bez života, unavená a hledající. Zase. Pořád.  So here we go again.  Vstát a silou vůle existovat. Být tak přítomná, jak to jen jde, jinak budu jen troska bezduše proplouvající jednotlivými dny. A já už si tím nechci projít. Ne po takovou dobu jako dřív. Samozřejmě, že ne to dokážu udržet, ale musím se snažit. Chci se snažit. Už jen kvůli němu, kvůli svému jackpotu. 

 Tenhle článek si rozmýšlím poslední dva týdny a stále k němu pořádně nenacházím slova. Možná proto, že jsem čekala změnu, která nepřišla. Úlevu, která se nedostavila. Nadšení, že už je to za mnou. Že nakonec jsem svůj magisterský quest úspěšně dokončila.  Ano, jsem ráda a ulevilo se mi, ale ne způsobem, který by odpovídal hloubce mého stresu a času, kdy jsme spolu žili. I teď po dvou týdnech mám stále pocit, že mi to ještě nedošlo, že ta pravá úleva a zadostiučinění teprve přijde. Jenže víte co? Ono je to vlastně jedno. Je to za mnou, už napořád. Dokázala jsem to, mám proč na sebe být pyšná.  A já skutečně jsem pyšná, jen se opět vracím k tomu, že jsem čekala víc. Z čehož jsem vlastně zpětně zklamaná. Boží ironie, fakt.  Zpětně se mi spíše zdá neuvěřitelné jak strašně jsem byla na prvním pokusu vyděšená. Jak strašně moc mi stres a strach sevřel srdce a hrdlo a já nebyla schopná mluvit. Jak jsem se skoro zhroutila už na potítku, protože jsem netušila. Ten strach ve mě zůstal i před tím