Najít sebe

 Vděčnost. Poslední dny jsou díky návratu k prezenční výuce sice poměrně šílený, ale plní mě neuvěřitelnou vděčností. Za to, co mám, koho mám po svém boku a jak jsem dokázala překonat sama sebe. Pořád mám před sebou dlouhou cestu, abych dosáhla všech svých snů, ale jsem neskutečně pyšná na změnu, kterou jsem dokázala za jeden rok.  Jsem vděčná za to, že můžu učit, tak jak učím.  Jsem vděčná za děti, co učím (i když bych jim občas nejraději ukousla hlavu). Jsem vděčná za příležitosti, které se mi naskytují.  Jsem vděčná za každý den, který vybojuji s úsměvem. Jsem vděčná za tu část sebe, která se nenechala zlomit depresí a stále jde po hlavě do všeho (a já se pak musím vypořádat s úzkostí, která to provází). Jsem vděčná za svou rodinu, která mě vždy v nouzi podrží.  Jsem vděčná za přátele, kteří mě vždy vyslechnou a jsou prostě skvělí (i když já sama mívám do stejně skvělého přítele daleko). Jsem vděčná za mého milého, toho nejlepšího chlapa, jakého jsem mohla potkat (a jo, i jemu bych

Long time no text. I know. Myslím, že bych dokázala vymyslet tisíc důvodů, proč tu tak dlouho nic nového nepřibylo, ale realita je, že prostě nebylo co. Nebo bylo, ale já už neměla žádnou energii se ten bordel, co mám neustále v mysli převést do slov. A i teď je hledám jen ztěžka (ale to bude únavou a návratem k prezenční výuce). Výmluvy nebo realita? Co myslíte? Bojuji s tím, že psaní se mi stává více povinností než radostí a ani můj původní úmysl vypsat se z toho, jak je mi vlastně na hovno mě moc nezachraňuje. Ta neskutečná tíha se neumenšuje, je pořád neskutečně vyčerpávající vést ten nekonečný souboj sama se sebou a snažit se fungovat jako normální člověk. Aspoň se teď konečně všechno začíná otevírat a všechno se tak snad začne více hýbat. Já se snad zase začnu více hýbat. Teď je ovšem čas jít spát, než tu začne moje čelo psát kdo ví co.  P.S. Změna v číslování je jednoduše na počet příspěvků a ne na uplynulé dny. Jsem líný (a unavený) prase ty dva měsíce přesně dopočítávat.