Najít sebe

 Přijde mi, že už tak strašně dlouho jsem nenapsala nic kloudného, že už pomalu nevím, jak na to. Jasně, úplně se to nezapomíná, ale veškeré dovednosti byste měli oprašovat. A já na tuhle poslední rok poměrně kašlu.  I když nevím, jestli slovo kašlu je to správné. Mnohem více mám strach, že to, co vyplodím nebude dobré. Že to už vůbec nikdo nebude číst. Pokaždé, když si sednu, že něco napíšu, tak úplně cítím tu tíhu prázdného editoru na svých bedrech a přijde mi skoro nepředstavitelné, že to tak nebylo vždy. Jasně, prázdný editor dokáže sám o sobě dost potrápit, ale ten strach je novinka. Proč se bojím něčeho co pro mě bylo vždy tak moc přirozené? Proč je tak obtížné uchopit myšlenky, které mi víří myslí? To jsem se dosud za svého boje s depresí ještě nic nenaučila? Nebo jen klesám hlouběji, aniž bych si to uvědomila? Meh. Doufala jsem, že jakmile se naučím svým strachům čelit, tak to bude časem jednodušší a ono kulový. Je to tíživé, vyčerpávající a s nadsázkou si na to zkrátka přijdu

 Nový rok, stará já. Nebo nová? Staronová. Nevermind. Každý rok začínám s čistou hlavou a neuvěřitelným množstvím energie, jako by mi poslední prosincová noc sňala z beder všechnu tíhu uplynulých dní. Ale ta mě vždy o něco později zase dožene a sundá jako náklaďák. Jako posledních pár dní. A nebo je to covid, poslední roky si jeden nemůže být jistý. Každopádně doufala jsem, že mi tenhle uvolněný stav vydrží o něco déle. Věřila jsem, že díky tomu dokážu všechno, co si jen usmyslím jako s lusknutím prstu a ne se ždímáním každičké kapky energie jako obvykle. Věřila jsem, že tenhle rok bude konečně ten, kdy mě deprese nechá žít po mém a ne po jejím. Jasně, je příliš brzy se vzdávat, ale ze zkušenosti zhruba vím, kam tohle povede. Fascinující je, že na tu kupu sraček jménem realita stále nejsem sama. Nepředstavitelné je skutečností. Fakt nechápu, jak se mi to daří. S každým dalším dnem se navyšuje moje, naše, high skóre a ani jeden to nechceme vzdát. Ještě dva roky zpět naprosté sci-fi, dne

 Tak šťastný nový vespolek.