Najít sebe

 Nesnáším hádky. Nesnáším tu jistotu bolesti s nimi spojenou a to tíživé ticho, které následuje. A ještě více nesnáším nevyřešené, neukončené hádky, ty tisíce možných odpovědí, co vám v hlavě nezastavitelně naskakují.  Nesnáším tu tíhu na hrudi, která dusí každý nádech.  Tu únavu, bezmoc a vztek. Nejistotu, strach, úzkost.  Nesnáším hádky, i to jaké jizvy zanechají. ()

 Víte, jak se říká, že byste o svých plánech neměli mluvit, dokud nebudou reálné? Abyste něco nezakřikli, nevycouvali nebo jen prázdně nemlátili hubou? Kašlat na to, o jednom si povíme. Už když jsem skončila gympl, tak jsem snila o tom, že si udělám zkoušky z angličtiny, tenkrát ještě FCE. Nedostala jsem se k tomu, ale vždy jednou az pár let jsem se k tomu v myšlenkách vrátila a řekla si, že jednou si tu prostě zkoušku udělám. Konkrétní obrysy tahle představa začala nabývat s mým nástupem do jazykovky. Říkala jsem si, že by bylo strašně fajn mít kromě papíru ze školení i něco navíc, něco, o co se mohu opřít i jinde. A tak jsem se postupně více a více utvrzovala v tom, že tu zkoušku chci. Původně jsem ji chtěla udělat ještě někdy loni, nejlépe do konce roku, ale pak jsem měla nějaký chvilkový záchvat čisté mysli, kdy na mě příčetnost řvala, ať na to zapomenu, že diplomka a státnice mají přednost. Jasně, v měsících poté jsem se naprosto s klidem mohla začít učit a pomalu připravovat, ale

 Posledních několik dní přemýšlím, jestli mým hlavním problémem je nedostatek motivace, energie nebo kombinace obojího. Nebo je to možná nedostatkem pevné vůle? I když tu bych spíše vyloučila, nemít pevnou vůli (aspoň občas), nebyla bych schopná toho magistra dodělat (i když na tom velký podíl má můj D.). Jenže, jak se znám, tak je mým největším problémem strach, který mi sedí na rameni a šeptá mi do ucha, jak zbytečné je mé úsilí, jelikož ho nikdo nikdy neocení a když už si mé práce někdo všimne, tak jen proto, aby mě mohl shodit a odsoudit. Neúnavný společník zaseklý jako zničený vinyl.  Každý večer když přijdu z práce domů, tak si říkám, co všechno ještě potřebuji udělat, ale zároveň moje podvědomí kňourá, že už nemůže a tělo není o moc pozadu. Dobře, tak si chvíli odpočineme, načerpáme trochu energie a půjdeme něco dělat!  Jasně.  Ve většině případů dopadneme tak, že v 11 už vzdám cokoliv produktivního dělat a s čistým svědomím si přiznám, že už to nemá cenu, že už ze sebe stejně n