Najít sebe

 Úzkost. Moje každodenní téma, každodenní boj. Nikdy mě nenechá ve štychu, vždycky na mě myslí. Před každým větším úkolem panikařím, že to přeci nemohu zvládnout a všichni prostě musí poznat, že jsem úplný mimoň. Pořád a stále. Zatímco v některých oblastech svého života sebevědomí už poměrně úspěšně nabírám, v jiných se stále stejně plácám. Ale úzkost mě nikdy neopouští. Je jako nejvěrnější přítel, který s vámi zůstane až do konce a nikdy vás nezapomene přidusit svým pevným objetím.  Každé ráno. Každý den.  Nikdy mě neopouští. Ať jí vyhazuji ven oknem nebo dveřmi, vždycky se vrátí zpět. Jak říkám, nejvěrnější, ačkoliv nevítaný přítel. Spíše nepřítel.  A zatímco dnešní boj se chýlí pomalu ke konci, ten zítřejší na mě doléhá už teď. Doufám, že jednou najdu cestu, jak ten bludný kruh opustit už napořád. Bez ohlédnutí zpět. ()

O depresi. Můj boj s depresí dosáhl nového bodu, nových léků. A doufám, že tyhle budou něco dělat.  Posledních pár měsíců jsem byla bez medikace. Byla jsem v dostatečně bezpečném a stabilním prostředí, že jsem byla přesvědčená, že to zvládnu. Věděla jsem, že se vše může zhoršit, ale byla jsem připravená se tomu postavit a zkusit to sama. Stará medikace pro mě stejně už nefungovala. A chvíli to i fungovalo. Jenže vše se konstantně zhoršovalo a jelikož sociální vyžití v současnosti nemá moc šancí, nedařilo se mi s tím poprat. A tak jsem zase na začátku, na medikaci.  Už dávno to neberu jako slabost, jen jsem unavená z toho neustálého točení se v kruhu. Vždy se mi dostane pár sladkých nádechů s vůní svobody, jen abych se potopila zpět a padala hlouběji. Nebo tak si aspoň přijdu. Jako já atrakce vždy měla ráda, ale z tohohle kolotoče už bych fakt ráda slezla.  Lidská psychologie mě ovšem nikdy nepřestane fascinovat. Sice je to teprve týden a tudíž nemohu čekat nějak výrazný efekt, ale od p

 Moje pracovní (a vlastně jakákoliv jiná) morálka je naprosto na nule. Vlastně kecám, nula je dost nadsazený odhad ve skutečnosti je moje morálka mnohem, mnohem níže. A i díky tomu moje fyzička stojí fakt za prd.  Vážně málokdy se mi podaří dokopat aspoň trochu si zacvičit a většinou na to ani nemám prostor. Jelikož v současnosti většinu dní trávím ses svým milým ve dvou maličkých místnostech s velmi omezeným prostorem, ani nemám chuť cvičit. Já vím, že to působí jako výmluva, ale já potřebuji svůj klid a místo.  Jenže náš prakticky rekordně dlouhý lockdown si vybírá dost solidní daň na mojí fyzičce. Váhu si sice držím stále stejnou, ale moje svaly poměrně povolily a pořídily si vlastní tukovou zásobu. Ne moc velkou, ale zatraceně poznatelnou. Pro mě rozhodně.  Plus se mi za poslední rok zhoršila anémie, takže jsem o to mrzutější a unavenější, než běžně. A cvičit s tím, že máte po chvíli aktivity pocit, že vám buď srdce vyskočí z hrudi nebo to vy vzdáte také není úplně motivační. Tak j

 Dnešek je zvláštně osamělý. Sice jsem v situaci, kde mi nic nechybí, ani společnost (s milým jsme spolu tak moc, že se divím, že jsme se ještě nezabili). Ale i přesto se tak cítím. Svým způsobem za to mohou i moji žáčci. Dnes jich nepřišlo tolik, že jsem se cítila před kamerou poměrně nepatřičně. Naštěstí mě tam (většina) nenechala samotnou, takže jsem si přípravy nedělala zbytečně, ale i tak to bylo zvláštní.  Není to nic proč se hroutit nebo se celkově cítit mizerně, jen o to více cítím jak moc mi chybí společnost. Možnosti dělat věci spontánně a nemuset neustále jen plánovat s nejistým výsledkem. Možnost jen tak se s někým sejít a popovídat si. Jít si zacvičit. Někam jet, aniž by jste se cítili jako pomalu kriminálník. Žít jako dřív.  Ano, uvědomuji si, jak moc je situace vážná, ale taky všechna opatření dodržuji. A tím spíš si přijdu osamělá. Proto, že jsme už celé měsíce zavření doma bez vyhlídky na zlepšení. Sice jsem introvertní dost, ale tohle rychle překonalo mé meze. Vždyť m

Dnes je mezinárodní den žen, což pro mě každý rok znamenalo jediné, popřát si s mamkou a sestrou, koupit mamce knížku a případně strávit odpoledne/večer spolu. Letos většina bohužel padá, ale tu knihu jí koupíme stejně. Jenže je to příležitost, která si jednoznačně zaslouží malé zamyšlení. Klidně i velké, ale nemyslím si, že mám až tolik co říct. Ano, rovnoprávnost v naší společnosti už došla poměrně velký kus cesty, ale máme stále na čem pracovat. A nejenom na pracovních pozicích, ale i v každodenním životě. Není nic divného, když se partneři dělí o domácí práce, naopak. Dnes jsem na Instagramu narazila na perfektní formulaci – žena se nerodí s houbou v ruce. Překvapení, fakt nerodí. Někteří chlapi dokonce uklidí lépe, než by to udělala žena. Znamená to, že je ta dotyčná žena prase nebo špatná hospodyně? Ne, třeba má milion jiných starostí, perfektně vycíděný byt pro ni není prioritou nebo jí zrovna nebylo dobře. Důvodů najdete spoustu a ne, neznamená to nutně výmluvu. Osobně jsem

 Vypsat se z toho.  Moje oblíbená Katastrofé artist zveřejnila pár dní zpátky výzvu vykreslit se z toho . Covidová situace doléhá na nás všechny a pro ní (podobně jako pro mnohé další) je kresba způsobem terapie. Kdybych uměla nějak obstojně kreslit, možná bych to zkusila také, ale moje varianta je psát. Mým uměním je skládat slova do vět, čímž si já rozhodně ulevím a někomu dalšímu možná dojde, že v těch sračkách není sám. Jsme v tom všichni, až po uši.  A přestože i tenhle blog jsem zakládala s úmyslem vypsat se z toho všeho, od začátku covid krize mi psát moc nejde. Padá mi na hlavu už docela slušná hromádka recenzáků, které se snažím už měsíce (neúspěšně) zpracovat (strašně se stydím, jen tyhle řádky píšu). Dnes jsem poprvé po několika měsících byla schopná něco napsat a ne jen tupě zírat do otevřeného editoru. Jakože napsat jeden odstavec nevypadá jako nějaká velká sláva, ale pro mě je to docela vítězství. Jednak je o o odstavec více než za poslední měsíce a znamená to, že jsem mě

 Pár poznámek ke covidu. Jsem fakt šíleně unavená. Já vím, že to říkám tak často, že to začíná být celkem trapný, ale já si běžně nechodím odpoledne lehnout. Teď se vždycky aspoň natáhnu na postel a čtu si.  Co se týče chuti a čichu, tak to je celkem zajímavé (aspoň pro mě). Už od začátku mám chuť docela zjitřenou, takže z jídla se stává poměrně experiment. Ovšem žádné super gurmánské  zážitky se bohužel nekonají, vše je buď moc slané, moc sladké nebo tomu chuť chybí naprosto stejně.  Má deprese. Nevím, jestli to zhoršení bylo vinou covidu nebo mi prostě bylo jen tak strašně mizerně, ale dnes se mi dýchá zase mnohem snadněji. Nemám pocit, že se každou chvíli rozbiju a rozbrečím a zase mohu myslet trochu jasněji. Ale jenom trochu, nebudeme to zase přehánět.  Hlava a dutiny mě už skoro nebolí. Skoro. Moje dutiny totiž jako by se nemohly rozhodnout co chtějí. Zánět nebo klid? Bude ještě smrkat nebo to udržíme vevnitř? Tak si hodíme mincí, ne? Nebo tak si aspoň přijdu. Jeden den bych se vy

Docházejí mi síly. Ty psychické. Ne, že bych měla něco nastakováno dopředu nebo, že bych doposud situaci zvládala nějak hodně dobře, ale poslední dva dny jsou obzvláště zlý. A já všechny rezervy, které se mi podařilo nastřádat, už vyčerpala.  Možná s tím má co dočinění pan covid osobně, kterému se konečně podařilo se vnutit na návštěvu a který mi poslední dny poměrně dost znepříjemnil. Průběh jako takový jsem měla jako u klasické chřipky, tři dny jsem měla teplotu, kašlu a jsem unavená. Jenže jako přídavek jsem dostala zánět dutin. Takže mě už skoro týden bolí hlava i koukat, nemůžu hýbat očima a smrkám jako o život. Kde jsem se mohla nakazit nemám tušení. Takže jestli mi covid o tohohle stavu skutečně napomohl, tak pěkně děkuju. Už takhle jsem dost rozbitá a funguju na bázi musím , nepotřebovala jsem se cítit ještě hůř. A takhle mizerně mi nebylo už vážně dlouho.  Je jedno, že venku svítí sluníčko a je krásně, je jedno, jak moc nastavuji tvář slunci a cítím jeho teplo, nepřestávám se

 Čím dál více se cítím jako pták s pochroumanými křídly, zavřený v kleci. Sice jsem teple, suchu a bezpečí, ale čím dám úpěnlivěji zvedám zrak k obloze, kde je to jediné, co už rok nemáme a co mi rve srdce.  Svoboda.  A dnes pro ni moje srdce krvácí obzvláště.