Najít sebe

  Už přišel čas na rekapitulaci? Nada. O projektu Posviť si vím už poměrně dlouho, ale zas tak pečlivě ho nesleduji. Dnes mi ho vlastně připomněla sama jeho zakladatelka, Michelle, svým postem na insta a tak jsem ho opět vyhledala. A zatím poslední otázka mě celkem rozesmála, protože nad ní občas sama přemýšlím. Jak by vypadal tvůj život, kdyby si zůstala se svou první láskou? Nicméně tady budu asi trochu podvádět, protože za svou první lásku nevnímám svého prvního kluka, ale někoho, o kom tu už byla řeč a vztah, který mi ukázal jaký rozdíl je mezi zamilováním a láskou. Yep , je to přesně ten, který mě po rozchodu tak zničil. Proč nad tím ale sama přemýšlím, když zároveň říkám, že je to něco, co už mám dávno vyřešené a je to dávno za mnou? Well , právě proto, pro ten odstup, který se mi podařilo získat a i to, že už se pokaždý nerozbrečím, když se k podobným úvahám dostanu. A upřímně, mně by fakt zajímalo, jaká bych byla, vlastně jací bychom oba byli lidé, kdybychom spolu zůs

 Vánoční odpočinek. Nebo teď už spíš povánoční, ale to je vlastně fuk.  Zkrátka čas na to se zastavit, vypnout ten neustálý proud myšlenek, který mi říká co vše je špatně a prostě jen tak být. Pomalu uzavřít uplynulý rok a zrekapitulovat, zda jsem se dostala, kam jsem chtěla. Původně jsem si tu rekapitulaci chtěla dát už dnes, ale myslím že potřebuji ještě trochu času a více odstupu. A taky by bylo fajn pro sebe najít i pár vlídných slov a ne jen be salty .  Každopádně letošní rok má jedno velké pozitivum a tím je návrat k sobě. Tak moc jsem se letos soustředila na svůj milostný život, že jsem úplně odsunula to, co potenciálně chci dokázat a kým chci být. Well, no more .  Vlastně je to i něco, na co se chi v dalším roce zaměřit. Být sama sebou za každou cenu a neodsouvat svoje štěstí pro druhé. Probudit svoji vnitřní Wednesday a přestat se tak bát. Nebo se i bát, ale nenechat se tím zastrašit a zastavit. Nenechat se zastavit v plnění svých snů a usilování o život, o který stojím.  Však

24.12. Ať se to stalo jakkoliv, podařilo se mi přežít poslední pracovní týden před Vánoci i Vánoce samotné bez újmy i ublížení bližnímu. Pracovat s dětmi je náročné obecně, ale před jakoukoliv velkou událostí na kterou se extrémně těší je to skoro očistec. Po každé hodině jsem tak vyřízená, že obdivuji rodiče, kteří to mají doma 24/7. Jako jo, biologicky jsme naprogramovaní k tomu, abychom své ratolesti nezabili, ale věřím, že to občas fakt není snadný.  Každopádně ty týdenní prázdniny jsou fakt needed , už mi nějak docházely síly. Možná je to právě i Vánoci, které jsou u nás poměrně pravidelně katastrofa, kterou se akorát snažíme přežít a vzájemně se nezabít. A vyšlo to i další rok, jeeej. A i když to ještě dnes dopoledne vypadalo docela bídně, pamatuji roky, které nakonec byly mnohem horší. To ovšem nic nemění na faktu, že jsem fakt ráda, že jsou tyhle svátky jen jednou v roce.  Teď už si ty prázdniny fakt budu moct užít. ()

 19.12.2022 Ten ze dnů, který se kurví už od rána. Ten den, kdy jste tak fyzicky unavení a zničení, že ani nevíte, jak to do večera zvládnete. O tom, že psychicky jste na tom dost podobně nemluvě. Ten den, kdy chodí jedna špatná zpráva za druhou a vy si začnete říkat, že jste se na to měli vysrat úplně a zůstat v posteli. Ale že jste přeci dospělí a tak to dáte. Jenže potom přijde další.  Ale...  Ta je svým způsobem zlomová. Jasně, její znění vás stále nasírá a bolí, ale čím víc nad ní přemýšlíte, tím více si uvědomujete, že přesně tohle jste potřebovali. Že přesně tohle jsou slov, která vás propouští z něčeho, co vás už dlouho trápilo a už nemusí. Ne, nebude to jednoduché a zadarmo, ale jde o vysvobození. Takže vlastně jsem ráda, že jsem se nakonec tím posraným dnem prokousala. Že všechna ta mizérie, která mě tíží se může sebrat a jít do prdele. A já si snad jednou taky užiju klidné svátky. Doufám, že jsem to teď nezakřikla.. ()

 Mé o rok mladší a naivnější já.  Vím, že jsi přesvědčená o tom, že po té šílené dekádě plné emočního bordelu už máš konečně klid a našla si to, co si hledala a potřebovala. Nerada ti to kazím, ale nemám pro tebe moc dobré zprávy.  Už víš, že ti přímo na narozeniny umřela babička, ale pohřeb je teprve před tebou. Je ti jasné, že ty Vánoce nebudou nic moc a je to tak, nebyla to žádná hitparáda. Nicméně tvá znovuobjevená vášeň pro háčkování tě víceméně udrží při příčetnosti na dost dlouho, aby si je přežila ve zdraví. Silvestra nakonec neplánovaně strávíte s D. a kamarády na chatě a ty nevidíš důvod, proč by rok 2022 neměl být naprosto skvělý. A mě vážně mrzí, že ti to musím zkazit.  Po Novém roce se totiž všechno tak nějak pokazí. D. na tebe prakticky přestane mít čas nebo energii a i když ty se budeš snažit to nějak spravit a zlepšit (nebo aspoň budeš mít ten dojem), nic se nebude měnit k lepšímu. A ty si tím spíše začneš uvědomovat, jak jsi vlastně nešťastná, že se zavíráš do klece kv

 14.12. Původně jsem právě dnes chtěla bilancovat a ohlížet se za tím, jaký byl loňský rok, ale nechala jsem se pohltit projektem, který odkládám už příliš dlouho a myslím si, že konečně přišel ten správný čas na to s ním začít. Sice absolutně nemám tušení, jak mi to půjde a jak to bude fungovat, nicméně jsem aktuálně neskutečně namotivovaná to dotáhnout do konce.  Jenže to není to důležité. Důležité je, že opět nacházím radost v tvoření a konečně se dostávám zpět do flow . Začíná být mnohem snazší si jednout k počítači a zkrátka psát, ať už něco jako každodenní zápis, tak se vypsat na téma, které si zvolím a zrovna potřebuju. Pokud se mi tohle podaří udržet dlouhodobě (zatím jsem tak na dvou třech dnech), budu neskonale happy .  Nicméně problém tohoto stavu je ten, že produktivní jsem v noci a ne ve dne. Prakticky co začal covid se snažím si nastavit nějak normální režim, abych byla schopna fungovat jako člen společnosti, ale tahle idea se dlouhodobě moc nepotkává s mojí produktivitou

 13.12. Čím více se blíží konec roku i moje narozeniny, tím více začínám bilancovat, co se za posledních 12 měsíců stalo. A i když se na to letošek netvářil, nakonec to byl vlastně celkem nářez. Nebo spíše je.  Jasně, pořád se pohybuju na neskutečně nekomfortní emoční houpačce ve které nemám jistotu kde se octnu, což je vlastně neskutečně vyčerpávající a chci s tím už finálně zatočit(!!), na tu druhou mi současný stav věcí dává možnost být sociálně tak volná, jak i jen přeju a nemuset mít špatné svědomí, že někoho tím zanedbávám. Protože ten sociální kontakt potřebuju tak víc, než jsem ještě dlouho po skončení nejhoršího covidu myslela.  Jako jo, i vzhledem k míře s jakou jsem aktuálně sociální dvakrát nezvládám být tak produktivní, jak bych chtěla (zase nebudu pokrytec), ale vídat se s rozdílnými lidmi a slyšet jiné pohledy na situace, kterými si zrovna procházím je pro mě tak moc zásadní, že zpětně nechápu, jak jsem se bez toho mohla obejít tak dlouho. Jak jsem mohla tak dlouho ožebr

 12.12. Adventní psaní my ass , vole!  Nejhorší je, že přes den mám tolik myšlenek o čem to teda večer budu psát, ale jsem stará a neponaučitelná kráva, která si to nikdy nenapíše a tím pádem už večer absolutně nemám tušení o čem jsem to prdele chtěla psát.  Nicméně poslední dny mi hlavou vrtají myšlenky, jak se lépe postavit k situaci a lépe fungovat na každodenní bázi. S nedostatkem světla se odstěhovala i moje jakákoliv motivace a jeden produktivní den střídá týden, kdy jsem úplně mimo a naprosto neschopná. Jo, sice jsem dospěla do chvíle, kdy si nevyčítám chvíle odpočinku, ale nemůžu pro jeden produktivní den být neschopná tak dlouho.  Nejhorší je, že to vše, co chci zkusit začít dělat už jsem zkoušela dříve, jen jsem nikdy neměla dost silnou vůli na to, abych opravdu vydržela.  Vím, co přesně by mi mělo pomoct a vlastně i jak toho dosáhnout, ono to není zas tak těžké. Aspoň teoreticky. Prakticky ve chvílích, které žiju už to tak samozřejmé zkrátka není.  Takže zkouším pokus nevím

 7.12. Únava byla prolomena.  ale jak moje chytrá žárovka hlásí, je čas si jít číst. A zítra toho třeba bude i víc, co říct.  ()

 6.12. Únava, těžká a všeprostupující. Vyčerpání jdoucí až na dřeň. Jeden si říká, že po tom všem, čím si jeden projde se naučí se stresem vypořádat tak, aby ho to nesejmulo. A přesto jsem tak strašně vyčerpaná jako už dlouho ne.  Jasně, události posledního týdne by porazily asi každého, ale i tak, doufala jsem, že se s podobnými situacemi dokážu vypořádat lépe. Že dokážu lépe respektovat potřeby sebe samé.  I když jo i ne. Respektovala jsem jednu část na úkor jiné. A teď si musím vyžrat důsledky.  Na druhou stranu je vše mnohem náročnější, když je přes den sotva nějaké světlo, které by člověka povzbudilo. Well , no nic, třeba to zítra prolomím. ()

 5.12.  Co, že jsem to říkala o psacím adventním kalendáři??? Že budu psát každý den?? Ehm... Anyway   (genocide) off víkend jsem potřebovala jako sůl. Konec listopadu stál fakt za hovno (a tentokrát je to poměrně objektivní tvrzení), takže jsem si všechny ty události potřebovala nějak zpracovat. A teď jsem fakt vyřízená, ale kurevsky vděčná.  Vlastně už od srpnového rozchodu si říkám, že už by zas mohly přijít nějaké lepší zítřky, ale well , nevypadá to. Jasně, že si lepší zítřky musím zařídit sama, protože nikdo jiný mi netvoří každodenní realitu tak, jak si přeji, ale zároveň mám pocit, že té negativity a nezdarů mám za letošek už more than enough . Doufám teda, že nebudu extra náročná, kdyžslevím z požadavků lepších zítřků k tomu, aby se aspoň za prosinec nic extra neposralo. To by bylo fakt moc fajn.  ()

 2.12. Jakožto kompletně a trvale dospělý člověk jsem si řekla, že seru na něco jako je kupovaný (a vlastně jakýkoliv jiný tradiční) adventní kalendář a udělám si vlastní. Že se konečně kopnu do prdele a minimálně do Vánoc zvládnu něco napsat každý den.  Začínám si připadat už trapná, jak často to opakuju, ale člověk míní, život mění.  Z jednoho špatného dnu se totiž stal špatný rovnou celý týden s vrcholem práve včera, takže jsem vlastně byla ráda, že jsem přežila a fakt to poslední, po čem jsem toužila bylo ještě cokoliv sepisovat. Vlastně jsem se strašně ráda zahrabala do postele s novou knihou a prožívala si tu svojí depresi hezky do plna.  Well, bylo to fakt moc potřeba. Od pondělí se sralo, co mohlo a já byla zoufale nešťastná, jelikož jsem nevěděla, co přijde dál a zároveň jsem byla ve stresu, protože mě ve středu čekal nepříjemný zákrok. A jak se mi to všechno hezky nastřádalo, když jsem si to nezpracovala postupně, tak to včera hezky všechno vybublalo na povrch. Pobrečela jsem