Najít sebe

 Valentýn, takzvaný svátek zamilovaných.  Pfffff Asi nikdy (no dobře, možná někdy fakt hodně mladá) jsem nebyla jeho fanoušek, i když od určité chvíle chápu, proč má smysl ho slavit. Aspoň pro někoho, a vlastně i pro mě.  Nicméně, jelikož valnou část svého dospělého života trávím single, adoptovala jsem 14. února jako svátek selfcare  a selflove.  V dobách studií to nebylo tak snadné a trávila jsem ho nad daty z diplomky (ale zato s fakt vytuněnou pizzou) či s filmy nebo knihami a možná nějaký i s přáteli. Dnešek jsem doma s prací a nemohu být spokojenější. Vzhledem k tomu, že je také mezinárodní den darování knihy, nadělila jsem si vychvalovaný Stín bohů, udělala jsem s nehty, masku na obličej a další podobné čičoviny, zkrátka jsem si dopřála extra péči, aniž bych k tomu potřebovala někoho druhého.  Jasně, být ve vztahu a mít parťáka pro život je strašně fajn, ale stejně (ne-li víc!) důležitý je umět být tí životním parťákem i sám sobě. A na tom jsem dnes s láskou pracovala ❤ ()

 Spánek. Ta sneaky little bitch . Pokud jsem něčeho celoživotní fanoušek, tak spánku. Kdybych den měl 48 hodin, tak dvanáct regulérně prospím. V zimě i víc.  Zároveň byl byla skvělý medvěd, protože bych s radostí zimu prohibernovala. Se smutkem, jelikož zimu miluju, ale zároveň s radostí, jelikož mi fakt nejde fungovat.  Na jednu stranu mi extrémně chybí světlo, na druhou stejně ožívám s padnutím tmy, nehledě na barvě osvětlení a místu. Den jako by mi zkrátka nebyl souzen a přitom cítím, jak to světlo fakt extrémně potřebuju.  Většinou mě baví, že jsem jen jeden velký paradox, ale poslední týdny mě to spíš unavuje. Chci sníh a mráz, ale taky chci světlo. Nemůžu mít obojí? A ve městě nejlépe?  A když už jsem u toho, tak bych ještě ráda, aby mi ta debilní advokátní kancelář naproti nesvítila celou noc do oken, to by se spalo taky hned jinak. Jako takhle, kdyby tam někdo pracoval, tak ho budu litovat, ale osvětlit celou budovu? A co lidi, co naproti spí?!?! Ano, vím, že na tohle je jednod

 Únava, že by skolila i koně, ale spokojenost zároveň. Konečně se fakt opatrně vydávám cestou o které sním už roky. Cestou, kterou už jsem pomalu nevěřila, že se jí jednou vydám. Tak jo, teď jen neztratit směr a věřit si. Pfuuuu, něco lehčího by tam nebylo?? ()