Najít sebe

Vyrovnanost energií, mužský a ženský princip v rovnováze, jing jang v reálu.  Ne, nedala jsem se na ezo sračky ani studium obskurní filosofie, byla jsem s kamarádkami na takřka tradičním vánočním srazu. Běžně se sejdeme na vánočních Brutusech v našem domovském KCčku, ale jelikož situace koncertům nepřeje, vyměnily jsme Brutusy za pivo. A bylo to neskutečně osvěžující. Dlouhé roky jsem v sobě prakticky potlačovala svoji ženskou stránku a obecně nad ženami protáčela panenky. Svoje skutečné holčičí kamarádky bych spočítala na prstech ruky a návdavkem jsem tvrdila, že si přeci více rozumím s muži. Až později jsem si uvědomila, že to všechno bylo proto, že jsem si zoufale v ničem nevěřila a měla jsem pocit, že mezi muži se moje nijakost spíše ztratí. Občas jsem ale přeci jen chtěla být hezká holka a tak jsem se vyfikla a snažila se tak chovat. Možná jsem působila věrohodně, těžko říct, ale já byla vždycky tak vyděšená, že nevím co dělat a jak se chovat, když si mě někdo skutečně všimne. Nem

 Vánoce nepatří mezi moje oblíbené svátky, ale ty letošní jsou poznamenané dotekem smrti a tudíž pochmurnější. Namísto jednoho standardního depresáka budou všichni posmutnělí, uslzelí a já mezi nimi budu opět jako zdánlivá socha vytesaná z kamene.  Co si budeme, smrt je v současné společnosti neuvěřitelně citlivé téma. A v mojí rodině obzvláště. Poslední dva roky jsme věděli, že není daleko (a stále ještě není), ale každý na její přítomnost reagoval jinak. Někdo ji do poslední chvíle odmítal, ale zároveň už oplakával chvíli, kdy přijde, zatímco jiní svůj žal zpracovávali uvnitř a jen párkrát ho ventilovali.  I si já smutek zpracovávám převážně uvnitř, ale aktuálně si přijdu spíše jako nestranný pozorovatel, který nemůže udělat více než tu zkusit být pro ostatní (i když absolutně nemá páru, co vlastně říct nebo dělat). Jasně, svůj díl smutku jsem si prožila také, ale zároveň si na každodenní bázi uvědomuji, že čeká na každého z nás a každým dnem jsme jí blíže. Všichni umíráme, i když je

21.12. - slunovrat Dnes jsme si s milým vyhradili dopoledne jen pro sebe a pro vlastní plány a já se těšila, že bychom si mohli udělat nějakou vlastní tradici. Vykašlat se na Vánoce a stres, který je provází, a strávit den spolu, po svém. No, plán to byl moc fajn.  Místo toho mě D. se mě velkou část dopoledne snažil udržet pohromadě, protože jsem měla pocit, že se každou chvíli rozpadnu. Že realitu dál neunesu a prostě se zase rozbiju na tisíc malých kousíčků, které už možná nikdy nedám zpátky dohromady. A pak to vzdá i on, protože ho přestane bavit se pokoušet mě spravit.  Namísto čerpání energie skrze ryze náš společný čas ještě hlubší vyčerpání a nekonečný smutek. Ten den, kdy veškerou snahu a energii vyhodíte oknem do prostoru a těch pár drobečků, které se vám vrátí, vám zahřejí duši a končetiny na tak dlouho, abyste se doplácali domů a chcípli až tam.  Ten den, kdy noc je požehnáním a následující ráno peklem s opakujícím se koloběhem stresu (a to nejen proto, že vás čeká pohřeb). 

Ach jo, už zase, prokletí prázdné stránky. Dnes mi celý den v hlavě jedou myšlenky, nad kterými se nemohu dočkat, až sednu k počítači a všechno to zapíšu. Moc se nezamýšlím nad jejich obsahem, ve smyslu toho, jestli to už není příliš, není to třeba. Jsou perfektní, přesně takové, jako po pečlivém editu. Jenže pak si sednu k počítači a ty malé mrchy zdrhnou a schovají se hluboko v mém podvědomí. Nechtějí ven ani na sebevětší přemlouvání. A tak jsem bezradná o čem vlastně chci psát.  Ironie, fakt. Přes den mistr slov (aspoň má mysl se tak chová) a v noci vystresovaná holka u počítače, která se pomalu bojí, co napíše. Bleeeee. Rise and shine, kámo, víš, že jsi přeci noční stvoření.  Jako jasně, snáze se jakýkoliv text maluje v hlavě, než do editoru. Úzkost mi drtí hrudník strachem, že to někdo bude SKUTEČNĚ číst a ještě mě podle toho soudit.  V tu chvíli si přijdu zase na začátku, jako bych se za tu dobu, co nějak kreativně na internetu funguju, se nikam neposunula, jako bych měla naprost

 Moje hezčí, štíhlejší a deset let mladší já.  Tenhle post jsem ti chtěla věnovat k tvým narozeninám, ale znáš to: můžeš si vymyslet co chceš, ale život s tebou má své vlastní plány. A to je i případ mojí současnosti.  Už druhý den je ti krásných devatenáct a ty doufáš, že máš před sebou skvělou budoucnost. Sice ještě pořádně nevíš, co chceš dělat (já vím, toužíš po japanistice) a na poslední chvíli sis na svoje narozeniny přihlásila předměty k maturitě a definitivně se s L. rozhodla, že budete maturovat z němčiny, ale surprise , já to už všechno vím. Všechno jsem si za tebe prošla a nemám moc dobré zprávy. Vím, že J. miluješ k zbláznění a jsi přesvědčená, že je to ta pravá a jediná láska. Není. Už teď to mezi vámi není zrovna růžové (i když za každou chvíli spolu ti to stojí), ale to co vám nejvíce ublíží teprve přijde. Čekají vás ošklivé měsíce plné hádek, kdy nebude týden, kdy by tě aspoň jednou nerozbrečel, načež se tak nějak usmíříte, aby se za nějakou dobu ten koloběh opakoval. I

Poslední dva dny mám v hlavě prakticky sestaveno o čem chci psát, od první věty až do té poslední. A ve chvíli kdy si skutečně sednu k otevřenému editoru, všechny ty slova se vypaří. Nebo se jednoduše schovají mezi jednotlivými mozkovými závity. Jsem líná? Unavená? Stará?  Unavená. Definitivně unavená, čas posledních měsíců mi propadl mezi prsty, ani nevím jak. Mám pocit, že jsem se prakticky nezastavila a pokud jo, tak maximálně na den, dva a úleva mi na dlouho nevydržela. Vlastně nevím co dělám a proč.  Well, darkness, here we go again.  Fuck.

 Udělat si radost a dopřát si trochu péče. Pokaždé po nějaké době zapomenu, jak strašně příjemný je to pocit. Zastavit se a nechat o sebe pečovat. Nebo o sebe i pečovat sama. Prostě si to dopřát a necítit za to vinu. Že zbytečně utrácím čas a peníze, že to vlastně ani nepotřebuji. Jasně, obejdu se bez toho, ale ten příjemný pocit za to stojí.  A tak jsem si dnes dopřála návštěvu kadeřnice, kterou jsem odkládala několik měsíců. Zbavila jsem se odrostů a roztřepených konečků a cítím se lehčí a úplně nová. Znovuzrozená. A já doufám, že mi ten pocit vydrží, protože je skvělý.  Doufám. Chci si ho pořádně užít, dokud mohu. ()