Najít sebe

 Sebepřijetí je pro mě jedna z nejtěžších věcí, do kterých jsem se kdy pustila. Není to tak, že bych se nenáviděla, to ne, ale nikdy jsem se ani neměla moc ráda. Vždy jsem byla trochu silnější, než bych chtěla být, málo hezká, málo chytrá, moje zdraví taky nikdy nebylo bezvadné a vlastně ani v ničem nevynikám. Teda, když nepočítáme čtení, ale to bych se nezahrnovala. A korunu tomu všemu nasadily brýle. Doslova.  Od malinka mi hrozili, ale vždy to bylo možná někdy v budoucnu. To možná někdy přišlo v mých 21 letech, kdy má vize na dálku měla to nejlepší už za sebou. Dostala jsem jednu dioptrii na každé oko a mazala jsem do optiky pro své první brýle. A to byla nečekaně velká rána pro moje sebevědomí.  Svoje modrozelené celoobroučky jsem milovala. Byly jednoduché, na první pohled zajímavé a naprosto boží. Jenže já se s nima nikdy úplně nesžila. První rok jsem je víc nenosila, než nosila a začala jsem pořádně až s dalším zhoršením zraku. Myslela jsem že si časem zvyknu a bude to dobré, ale

 Postavit se svému strachu je téma, které mě provází posledních několik let. A stále je aktuální. V současnosti je pro mě největším strachem (vlastně už několik let) dokončení mého vysokoškolského studia. Táhne se to se mnou už od psaní bakalářské práce. Byla to ohromná výzva a já se po cestě ztrácela víckrát než by mi bylo milé. Navíc jsem už tenkrát měla silně vyvinutý nesmyslný pocit, že to musím zvládnout sama, jinak to nemá význam a tak jsme se s mým vedoucím míjeli v tom, jak má vypadat výsledek. Podle toho to také dopadlo a mně to naprosto zničilo. Právě tehdy u státnic se začala výrazněji projevovat moje úzkost, která mě vlastně provází dodnes. Jen je mnohem silnější. Fiasko ohledně mých bakalářských státnic, které jsem dělala natřikrát a ještě se vším za tři, je mou noční můru doteď. Ze všech předmětů jsem si vytáhla nejhorší možnou otázku a naprosto jsem vytuhla. Nebyla jsem schopná zformulovat ani tu nejjednodušší myšlenku, aniž bych se strašně netřásla a nebylo mi na omdlen

 12.02.2021 Popravdě dnes jsem se zmohla k psaní právě díky tomu datu. Takový krásný anagram! Což je jedno z mála pozitiv dnešního dne a vlastně celé současnosti. 2021 se rozhodně snaží vytáhnout na 2020, protože co se v současnosti děje je něco neuvěřitelného.  Jenže... já nějak nemám co říct. Teda ne, že bych neměla co říct, ale nemohu najít způsob jak. Dnes jsem ztracená v moři chaosu a úplně nevím, jak z něj. Ale věřím, že spánek mi k tomu pomůže. 

 Jak se efektivně srovnat s kritikou?  Popravdě jsem si myslela, že už jsem se v tomhle ohledu docela vzchopila a jsem schopná se kritice postavit s čistou hlavou. Ne, nejsem.  Před dvěma týdny ke mě přišla kritika ze strany jednoho z rodičů a mě to naprosto emociálně sundalo. Absolutně jsem nebyla schopná se soustředit a v klidu to přijmout a přemýšlet nad tím. Rozklepala jsem se a vlastně celé poslední dva týdny jsem z toho byla dost vystresovaná. I když jsem věděla, že je to zbytečné, nedařilo se mi uklidnit a v klidu nad celou situací přemýšlet. Prostě to nešlo. Takže jsem trávila nad prací mnohem více hodin, ukrojila si z odpočinku a vlastně jsem naprosto zbytečně mrhala čas, který bych mohla využít daleko efektivněji.  Přijímání kritiky je rozhodně něco, co si musím v hlavě přeprogramovat. Vím, že nejde rozhodně o nic špatného a naopak mi pomůže vyrůst a dostat se tam, kde chci být. Jenže musím se naučit ji přijmout a nebrat si ji tak moc osobně. Fakt, že potřebuji něco změnit př