#125

Chaos.

V hlavě i v životě. 

Příspěvek, kterej máte prakticky oh hlavy až k patě vymyšlenej, dokud si k tomu počítači nesednete, abyste ho sepsali. V tu ránu se všechna slova vytratí kdo ví kam. 

Poslední týdny nejsou snadné. Sice jsem tam, kde jsem chtěla být už dlouho, ale najít vůli se ráno zvednout z postele není jednoduchý ani trochu. Všechny zdánlivě jednoduché a banální věci jsu tak zkurveně těžký, že si občas říkám, jaký to má smysl? 

Jaký má smysl snažit se jít za svými sny a každý den bojovat sama se sebou, když se můžu nechat unášet s davem a stejně jako oni nějak přežívat? Jaký má smysl věnovat ta kvanta energie do aktivit, které se možná ani nevyplatí? 

Jasně, že to má smysl a vše, co dělám, dělám protože chci a ne proto, že by mě někdo nutil. 

Ale hledat půl dne k energii třeba na to, abych jen umyla nádobí nebo abych uklidila čisté prádlo mě nebaví.

Stejně jako ty dny, kdy se odhodlávám kamkoliv zavolat a musím nejdřív projít fakt důslednou přípravou na to, že to přeci zvládnu, ale stejně se pokaždé klepu jak ratlík. 

Strašně bych chtěla vědět, jaké to je, když tyhle věci nejsou tak strašně těžký.

Jaké to je nemít neustále pocit, že se brodím v bahně i pro věci, které sama chci. 

Jak skvělý by bylo, kdyby všechno bylo snazší a nebralo mi to tolik energie a elánu. 

Třeba jednou?

()