Večer plnej nekonečnýho smutku.
Smutku, kterej tíží jako balvan a stahuje vás hlouběji do bahna, ze kterýho se vší silou snažíte vyhrabat. A vy jste už tak vyčerpaní, že se prostě necháte táhnout níž a doufáte, že ráno to bude lepší.
Že se z toho prostě vyspíte, stejně jako v jiných případech.
Že když si ten fakin smutek prožijete, tak to vás zase nechá na nějaký čas být.
Jenže tohle je přesně ten z večerů, kdy byste vedle sebe nejraději někoho měli. Parťáka, kterému můžete plně důvěřovat a o kterého se aspoň na zlomek času můžete opřít. Někoho, kdo nesoudí, nevysmívá se vašim snům a naopak vás podpoří. Někoho, kdo vám tu nesnesitelnou tíhu žití pomůže nést, nebo vás aspoň nechá kolapsovat do svého náručí a bude vás držet. Aspoň na chvíli.
Jenže nikdo takový není.
A tak ten pocit padající reality musíte ustát sami. Ostatně jako nakonec vždycky.
()
Komentáře
Okomentovat